Cestou mrtvých mužů: Bělorusko popravuje vlastní občany, jako poslední stát v Evropě
Probuzení v ranních hodinách, cesta vězeňskou chodbou do zvlášť vyhrazené místnosti, zpráva o zamítnutí žádosti o milost, poklek na kolena a výstřel do zátylku z katovy pistole. Tak vypadají poslední chvíle běloruských „mrtvých mužů“, tedy odsouzenců na smrt. Bělorusko zůstává poslední zemí v Evropě, která nejvyšší možný trest vykonává. V poslední době se objevují zprávy o jeho možném zrušení.
„Trest smrti je naprosto barbarský čin, který v Evropě v 21. století nemá místo. Společnost zabije člověka, což je nepřípustné. Byť se tito lidé sami dopustili řady hrozných věcí. K vraždám u nás dochází často v opilosti, to je způsobené naší kulturou. Lidé spolu pijí alkohol, potom se začnou hádat a sáhnou po noži,“ vysvětluje Andrej Paluda z organizace Viesna, která o zrušení trestu smrti dlouhodobě usiluje. Podle zpráv lidskoprávních organizací bylo v Bělorusku poopraveno za poslední čtvrtstoletí více než 400 lidí.
Pokud nějaký šmejd opakovaně spáchá zločin, pokud někoho zabije, tak jaké má právo žít tady s námi? Nejsem krvežíznivý, ale trest musí být úměrný spáchanému zločinu. Jinak v naší zemi nikdy nenastolíme pořádek. Výjimečný zločin si prostě žádá výjimečný trest.
Alexandr Lukašenko
Tam, kde má kat pohotovost
Podle běloruských zákonů může být popraven pouze muž mezi 18 a 65 lety za několik závažných zločinů, v praxi se ovšem trest vykonává v podstatě pouze u vrahů. Výjimkou zůstává poprava Vlada Kovalyova a Dimitrije Konovalova pro údajný teroristický útok v minském metru.
Kvůli existenci trestu smrti není Bělorusko jako jediná evropská země členem Rady Evropy, členství v organizaci je podmíněno mimo jiné zrušením exekucí. Řada mezinárodních lidskoprávních organizací kritizuje trest smrti v souvislosti se stavem lidských práv v zemi. Kancelář vysokého komisaře EU pro zahraniční vztahy naposledy ostře kritizovala Bělorusko po popravě Kirila Kazachoka na konci loňského roku. „Evropské společenství odmítá trest smrti ve všech případech. Jeho odstrašující funkce opakovaně selhává. Vyzýváme proto Bělorusko k okamžitému pozastavení výkonu trestu a dodržování základních lidských práv a svobod,“ píše se v prohlášení evropského úřadu. Běloruská vláda autoritativního prezidenta Lukašenka tyto výzvy pravidelně kontruje vnitrostátním referendem, v němž občané zrušení trestu odmítli. „Je to přání běloruského lidu, trest smrti zrušíme, až to udělají Spojené státy,“ uvedl v minulosti běloruský prezident Alexandr Lukašenko.
Právě hlava státu má možnost trest smrti změnit na doživotní vězení. Od získání nezávislosti v roce 1991 bylo v Bělorusku popraveno na 400 lidí, Lukašenko nepodepsal rozsudek v jediném případě. Tenkrát se jednalo o předsedu zemědělského družstva obžalovaného z dvojnásobné vraždy,“ připomíná Andrei Paluda z lidskoprávní organizace Viesna.
Odkud přijde smrt
Díky svědectví někdejšího velitele popravčí čety plukovníka Olega Alkajeva má svět ucelenější představu o posledních chvílích odsouzených. „Lidé, kteří jsou odsouzeni k trestu smrti, mají obrovský strach ze dveří. Může k nim přijít někdo z vězeňské knihovny, někdo jim může přinést jídlo, nebo si pro ně odtud přijde smrt.“ Samotná poprava přitom netrvá déle než dvě minuty,“ popisuje ve své vzpomínkové knize The Death Squad plukovník Alkajev.
Před dvaceti lety Bělorusové v referendu rozhodli o jeho zachování, podle Andreje Paludy je v tomto případě referendum zcela bezpředmětné. „Odkazovat se na referendum není možné. Pokud totiž bude v referendu rozhodováno o nějakém strašném zločinu, jako je vražda dětí, budeme mít určité výsledky, na druhou stranu v případě zmiňovaných odsouzených Kovalyova a Konovalova to bylo poprvé v historii, kdy běloruská společnost vykonání trestu smrti odmítala.
A co si o absolutním trestu myslí obyvatelé běloruské metropole? „Jsem proti trestu smrti. Mohou popravit i nevinného. Bůh nám dává život, a proto jen on má právo nám ho vzít,“
říká padesátiletá paní Olga. Další kolemjdoucí, čtyřicátník Ivan, trest smrti naopak obhajuje. „Některé činy musíme trestat, je třeba naši společnost chránit,“ vysvětluje Ivan.
Slzy paní Ljubov
Paní Ljubov žije na předměstí Vitebsku v nevzhledném paneláku, jakých jsou po celé zemi tisíce. Drobná žena před pěti lety upoutala pozornost světových médií a dnes se setkává s evropskými státníky. Před lety rozhodnutím běloruského Nejvyššího soudu ztratila syna odsouzeného za zmiňovaný teroristický útok.
Vlada viděla po zatčení jen třikrát. Nakonec k Vladovi nepustili ani jeho advokáta. Naposledy ho viděla 11. března, na dvacet minut. „Nemohli jsme mluvit v podstatě o ničem, všechno bylo pod kontrolou. Druhý den ho popravili. Vlad už musel vědět, že se vidíme naposledy. Domů nám přišlo jenom oznámení z Nejvyššího soudu, že byl rozsudek vykonán, že je Vlad mrtvý,“ říká se slzami v očích paní Ljubov. Už během procesu začala aktivně bojovat za jeho osvobození, po vykonání rozsudku ve svých aktivitách nepolevuje. Cestuje do evropských institucí, setkává s aktivisty z celého světa. „Vím, že mi to Vlada už nevrátí, ale nechci, aby se takový případ ještě někdy opakoval, aby máma přišla o svého jediného syna. Navíc takovýmto barbarským způsobem. Proti trestu smrti jsem byla vždycky, teď navíc vidím tu naprostou bezmoc a bezpráví,“ dodává paní Ljubov.
Pochybnosti kolem případu Vlada Kovalyova a Dimitrije Konovalova má i známý běloruský advokát a lidskoprávní aktivista Oleg Volček. „Já sám jsem sloužil ve válce v Afghánistánu, mluvil jsem s kolegy a řadou expertů na výbušniny, takže vím, že bomba, která tehdy na stanici Okoberskaya vybuchla, musela být připravena profesionálem. Vlad nebyl dokonce ani na vojně, takže nevím, jak by dokázal sestrojit bombu. Navíc vůbec nevím, jakou by měli motivaci. Podle mého názoru za tím musí stát někdo jiný a Vláda s Dimitrijem si vybrali jako obětní beránky,“ říká Volček.
Mistr popravčí mezi námi
Podle Andreje Paludy z organizace Viesna to ovšem nejsou jen odsouzení a jejich rodiny, o které bychom se měli zajímat. Zcela neznámou a opomíjenou skupinou zůstávají kupříkladu běloruští kati. „Neznáme jejich identitu. Je ale jisté, že žijí mezi námi v Minsku, jezdí s námi veřejnou dopravou, mají rodiny, děti. Zajímalo by mě, co svým dětem vyprávějí o své práci. Co jim říkali, když nedávno popravili tři lidi během jediné noci. Táta v noci pilně pracoval a dostal za to mimořádnou odměnu? Vážně nevím,“ uzavírá Andrej Paluda.
Přestože se ve sdělovacích prostředcích v poslední době několikrát objevily zprávy o zrušení absolutního trestu, nelze podle právníka Olega Volčeka změnu příslušných zákonů očekávat dříve než v příštím roce. V minulých dnech byl proto k trestu smrti odsouzen další muž. Kati v minské věznici tak budou mít zřejmě ještě dost práce.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
