Po srpnu 1968 mohli straničtí funkcionáři prásknout dveřmi, ale oni se nechali ponižovat, uvažuje Pithart

„Porážka není hanba. V roce 1968 jsme nemohli vyhrát, ale způsob porážky byl zcela v našich rukou,“ konstatuje bývalý politik Petr Pithart. Okupačním armádám v srpnu 1968 jsme se skutečně ubránit nemohli. Jak jsme ale danou porážku přijali?

V pořadu zazněly ukázky z rozhlasové reportáže Slávy Volného z 21. srpna 1968.
Účinkují: politolog a politik Petr Pithart
Připravila: Ivana Chmel Denčevová
Režie: Michal Bureš
Premiéra: 21. 8. 2017

Možná je dobré si připomenout, jaká byla tehdy atmosféra: tanky v ulicích, vojenská letadla, smutek, pláč, bezmoc lidí, mrtví a zranění.

Pro občany tehdejšího Československa šok. Naděje, které byly spjaty s pokusy o reformy a uvolnění, souvisely s pražským jarem.

Jeden z tehdejších aktérů, Zdeněk Mlynář, ale ve své memoárové knize Mráz přichází z Kremlu napsal: „Viděno z hlediska Moskvy to byla ovšem situace opravdu katastrofální: vojenská intervence byla v tom smyslu logickým krokem.“

Čtěte také

Následuje nucený odlet představitelů státu a KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem do Moskvy a mimořádný tlak sovětských komunistů, aby dotyční podepsali Moskevské protokoly. I na to Zdeněk Mlynář vzpomínal.

„Uviděl jsem Dubčeka. Ležel v posteli pod přikrývkou, bylo však horko, a proto si přikrývku shrnul. Byl do půl těla nahý a ležel bezvládně, zřejmě pod vlivem nějakých uklidňujících léků. (…) Mluvil přerývaně a nesouvisle. Jeho stav nedovoloval žádný věcný rozhovor. Dubček byl tehdy ve stavu úplného nervového zhroucení.“ Vyjma Františka Kriegela nakonec protokoly všichni podepsali.

Měli jsme sympatie, ale ne pomoc

Rovněž situace na mezinárodní scéně byla pro tehdejší Československo nepříjemná. „Po dlouhých letech totiž začal Východ a Západ vyjednávat, třeba o snížení počtu jaderných zbraní. Takže jsme měli z demokratických zemí všechny sympatie, obdivovali nás, ale pomoci nám nechtěl nikdo,“ vysvětluje Petr Pithart.

Alexander Dubček v roce 1968

A tak jsme zůstali sami, zrazeni nakonec i některými představiteli Komunistické strany Československa, kteří na veřejných záchodcích v Bratislavě předali tzv. zvací dopis s žádostí o pomoc. A jednání o jistých „opatřeních“, co bude následovat po vstupu armád Varšavské smlouvy, byla také na pořadu dne, jak se můžeme dozvědět z archivních dokumentů.

Některým byla situace jasná už delší dobu, nikoli však většině obyvatel. Studentské stávky vysokoškoláků, řada rezolucí z různých podniků a společenských organizací, ale také vyjádření běžných občanů jsou toho důkazem.

Rozhodování o způsobu porážky

„Ale Dubček ani v té době nepochopil, že rozhoduje o způsobu porážky. Ty stávky totiž byly na podporu funkcionářů, o kterých se vědělo, že je na ně vyvíjen tlak a budou odvoláni. Mohli odejít a prásknout dveřmi. Ale oni to neudělali, nechali se ponižovat a ponižovat. A to je ta hanba,“ uvádí Pithart.

František Kriegel

Po krátkém období pak přicházejí nejrůznější tvrdá opatření, která postihla i poslední zbytky svobody získané v rámci pražského jara. „A čekalo nás 20 let totality. Všichni věděli, že to byla bezohledná okupace. Zlomit občanskou důstojnost – to byl oficiální cíl politického tlaku,“ vzpomínal filozof Radim Palouš.

Ztracená sebeúcta občanů, ztracená sebeúcta národa, i to jsou důsledky dané právě tím, jak jsme dokázali – či nedokázali – danou porážku strpět. Není zvláštní, že u nás nenajdeme žádný Vítězný oblouk?

Reprízu pořadu si poslechněte v audiozáznamu.

Spustit audio

Související