Expedice Mars i přes stísněné prostory, únavu a nedobré jídlo studentku nadchla

Uspěla, a postupně se přes další výběrová kola dostala až do finále, které znamenalo prožít několik dní v podmínkách mezinárodní vesmírné stanice.

Soutěž pro zájemce o kosmonautiku se koná každý rok a organizuje ji mimo jiné Česká kosmická kancelář za podpory Evropské kosmické agentury. Vybraná skupina úspěšných studentů v rámci přípravy na svou misi viděla evropská kosmická střediska - nizozemský ESTEC, kde se rakety testují nebo řídící středisko ESOC v Německu. Simulovaný let, který startoval z hvězdárny ve Vyškově, nakonec prožila pětice mladých lidí od třinácti do osmnácti let.

Každý měl na palubě své úkoly – letěl palubní architekt, dva lékaři a dva expediční astronomové. Řídící středisko jim po celou dobu letu zadávalo úkoly, které museli plnit a každých pět minut se hlásit, i v noci. „Měli jsme počítač, kde jsme komunikovali s řídícím střediskem. Museli jsme si brát služby, a proto musel vždycky někdo zůstat v noci vzhůru, aby mohl odpovídat. Kontrolovali jsme stav lodi a jednou za čas nám naskočila nějaká simulovaná chyba, třeba že nemáme kyslík, tak jsme to museli opravit,“ usmívá se Káťa.

Únava byla obrovská

Celkově nebyl pobyt ve stísněném prostoru bez slunečního světla žádný med, trval „jen“ 102 hodiny, vzpomíná studentka: „Byli jsme zavření na malém prostoru dvaceti metrů čtverečních a nemohli jsme nikam odejít. V té jedné místnosti byly čtyři postele a tři počítače, takže jsme se museli střídat. Noc jsme měli od jedenácti do šesti do rána, proto jsme spali průměrně maximálně čtyři hodiny.“ Na jídlo by nejraději zapomněla: „Měli jsme celkem omezené zásoby jídla a navíc to bylo schválně bez chuti, aby se to co nejvíce podobalo stravě na stanici. Ke konci už jsme si všichni plánovali, jak budeme pořád venku na sluníčku a jak si dáme pizzu,“ směje se.

Důležitým kritériem pro výběr skupiny byla i schopnost spolupracovat a vyjít spolu. Káťa si ostatní chválí: „Byla jsem tam s lidmi, se kterými jsem si rozuměla, takže jsme to společně zvládli, ale vím, že kdyby tam někdo, s kým by to bylo těžké, tak to bych nedokázala.“ Jeden příklad za všechny: pracovní overal, který si nakonec všichni odnesli domů, museli mít po dobu letu stále na sobě a měli jen jeden. Na osprchování byl vyhrazen kout v laboratoři, ale ta se musela předtím uvolnit a všechno přeorganizovat.

Zkusila bych to doopravdy

Zatímco rodiče po simulaci vesmírné zkušenosti své dcery doufají, že se Kateřina nebude chtít stát skutečnou kosmonautkou, jí se tato možnost docela zamlouvá: „Do té doby, než jsem letěla, tak jsem si myslela, že jsou ti lidi blázni, že je to náročné a nebezpečné, ale potom, co jsem let zkusila, jsem si říkala, že by to mohlo být docela zajímavé. Pokud bude šance, tak bych to zkusila i doopravdy.“