Glosa Pavla Maurera: Čekat hodinu na jídlo? Řekové a Italové znají trik, jak hosta zabavit
Před týdnem jsem byl s přáteli v jedné docela vyhlášené restauraci na břehu řeky Vltavy. Přišli jsme na pozdní oběd, mohlo být tak kolem druhé odpoledne. Restaurace už byla spíše poloprázdná - stejně jsme ale čekali skoro padesát minut od naší objednávky, než nám vyhladovělým přistál první chod jídla na stole. A teď si představte, co já si s tím mám počít?
Jídlo bylo výborné, ceny docela vysoké a obsluha se přišla dvakrát omluvit, že jim to tak dlouho trvá. Když chci spravedlivě tento podnik ohodnotit, známka za jídlo je 1 až 2, tedy vynikající, obsluha se chovala také celkem dobře, tak je přece nelze očernit? Oni přece nemůžou za to, že kuchař je pomalý, nebo usnul, nebo je jich v kuchyni ten den málo ve směně. Jak mám ten podnik hodnotit, když mi nakonec chutnalo?
Jako hosta mě ale vůbec nezajímají důvody, proč mi přinesli jídlo až skoro po hodině čekání! Pokud by se hodnotil v žebříčku oblíbenosti restaurace přiměřený čas, ode mne a myslím, i od celé naší společnosti, dostanou za 5!
Je to zvláštní, jak je naše planeta variabilní. Když sedíte někde v teple u moře, čas plyne jinak a i povaha lidí je jiná. Řekové, Italové, Chorvati, Andaluzané nikdy u jídla nespěchají, ale vždycky mají nějaký malý trik jak vás zabavit, abyste neseděl hodinu s příborem v ruce a koulel očima po sousedních stolech.
Dají vám na začátek kousek chleba, nalijí na talířek olivový olej, abyste si mohli namočit, přinesou nějaké nakládané sardinky, olivy, sušené tyčinky, praženou kukuřici, papričky. Prostě vás zabaví a ono vám to uteče. Nenudíte se. Některé restaurace u nás už tohle konečně pochopili, že host nerad čeká a nemá žádné slitování s tím, že kuchař v kuchyní šílí nad hromadou objednávek a nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil.
Stačí jen tak málo - něco nenáročného k zakousnutí a hlavně přemýšlet nejen o tom, jak na hostovi vydělat, ale hlavně o tom, jak jej natolik potěšit, že se bude chtít do podniku zase jednou vrátit zpátky.
