Dva zážitky z vlaku

Jela jsem před pár lety z Prahy do Kolína večerním pantografem, který končil v Pardubicích. Byla jsem celý den v divadle, zkoušel se záskok, do toho začal předpremiérový blázinec, a protože jsem věděla, že mě zítra čeká totéž, těšila jsem se, že ve vlaku načerpám síly.

Uprostřed plného vagónu seděla asi sedmdesátiletá paní, na sedadle vedle sebe měla velikou tašku a stejnou tašku měla i na sedadle naproti. Jedno místo tedy bylo volné. Ta paní nevoněla. Ale jiné místo nikde nebylo a já byla utahaná.

„Vezu dceři dvě deky," oznámila mi, sotva jsem si k ní sedla. Snad tě dcera vykoupe, pomyslela jsem si a vytáhla jsem knížku, protože jsem neměla sílu se s ní bavit. Za chvíli se mě zeptala, jestli už bude Kolín a já zavrtěla hlavou.

„Kdepak. Ještě jsme nebyli ani v Klánovicích." Přikývla.

„Vezu dceři dvě deky, tak abych nepřejela." Rozhlédla jsem se po vagonu. Pořád bylo všude plno. Snažila jsem se příliš nedýchat, ale bylo to ještě horší. Sice se nezadusím, ale zato omdlím.

Po půlhodině jsme zastavili v Úvalech.

„To už je Kolín?"

Unaveně jsem se na ni podívala.

„Ne. Není.“

Tuhle otázku opakovala ještě několikrát. Když se mě na totéž zeptala v Českém Brodě, řekla jsem jí, že v Kolíně vystupuju, tak ať se nebojí, že jí včas řeknu. Spokojeně přikývla, začala se hrabat v tašce a pak se na mě podívala.

„Vezu dceři dvě deky! Bude mít radost! Tak abych nepřejela!"

Nakonec jsem u ní zůstala sedět, i když se kolem nás, místa uvolnila. To abych ji před Kolínem upozornila, že bude vystupovat. Když jsem jí to ve Velimi řekla, pohrdavě se na mě podívala.

„Já nevystupuju v Kolíně! Já jedu do Pardubic!"

Víte, když mi někdo říká, že se nudí a nemá co dělat, poradím mu, ať jede pantografem do Prahy a zpátky a nudit se přestane! Já sice, po třiadvaceti letech dojíždění, už nejsem tolik lačná po nových zážitcích, ale zážitky jsou lačné po mně a často na mě ve vlaku nějaký čeká!

Mému nedávnému zážitku mohlo být tak třicet. Byl blonďatý, štíhlý, měl hezké oči a vypadal jako od divadla. Není divu, že jsme se za chvíli bavili o všem možném.

„Zločinnost je strašná! Já bych už jenom za krádež čehokoli usekl ruku! Buď to do týdne vrátíš, nebo přijdeš o ruku! Chci s tím jít do voleb! Aby byl takový zákon! Tvrdé zákony proti zlodějům! Sekal bych jim ruce i nohy! A za každou násilnost bych dával doživotí! Ale ne aby je živil stát! Jestli chceš přežít, tak ať ti dává peníze tvoje rodina! Sám bych asi nic nezmohl, ale půjdu do toho s nějakou stranou!"

Pokračovali jsme o čím dál větší zločinnosti dětí a pak, možná proto, aby naši chmurnou debatu trochu odlehčil, otevřel batoh a vytáhl čtyři časopisy.

„Nechcete?“

Časopisy byly sice drahé, ale byla to stará čísla.

„To mám z bazaru," řekl, když viděl, že koukám, kdy vyšly. „Stály dohromady šedesát korun, ale mám je zadarmo. Chtěl jsem je zaplatit, ale nikdo si mě nevšímal, prodavačky se vybavovaly, tak jsem dal časopisy do batohu a odešel jsem."

Rozesmála jsem se.

„Vy mi něco říkejte o useknuté ruce!" On se ale neusmál, jen vážně pokýval hlavou.

„Kdyby takový zákon byl, nikdy bych ty časopisy nevzal!"

Spustit audio