„Zajímá mě to, čemu nerozumím.“ Národní galerie vystavuje Gerharda Richtera

23. květen 2017

Malíř, který obdivuje fotografii pro její absolutno a neměnnost, vystavuje jako zázrakem v Praze, a to hned na dvou místech v prostorách Národní galerie – v paláci Kinských a v nedávno zpřístupněném klášteře sv. Anežky České. Za předchozího vedení Milana Knížáka by retrospektiva tak velké osobnosti světové malby byla nemyslitelná.

Richter je autor, který intenzivně reflektoval nacistickou minulost Německa. Odešel v mládí z jeho východní části, aby se mohl naplno a svobodně věnovat malbě, ale nikdy už tak nespatřil své rodiče. Je malířem plným zdánlivých protikladů, který si urputně jde za svým cílem – malovat dobré obrazy bez ohledu na styl s vírou, že „obraz sám nejlépe ví, co chce a potřebuje“. A také člověkem, který během celé své tvorby kriticky vstřebává současnost a nové vlivy, a neupadá tak do manýry.

Nelze přesně určit, čím se proslavil více. Byly to jeho fotorealistické – byť lehce rozmazané – portréty, krajinomalby, velká abstraktní plátna nebo obrazy, které odrážejí nacistickou éru v odstínech šedé? Jeho záběr je překvapivě široký a během let prošel mnoha radikálními proměnami, několik společných znaků ale zůstává. Především je to jeho zájem o hranu či hranici – kde končí jedna plocha, barva či objekt a kde začíná druhá? Kdy už dochází k jejich propojení a co se pak s hranicemi děje – vnímáme je ještě, přetrvávají nebo mizí? Metaforicky se pak jedná o ne-možnost pochopení toho druhého a splynutí s ním, Richter se třikrát oženil a rozpady vztahů sebekriticky zpracovával v tvorbě. Neukončenost hranic a samotného díla zkoumá mnoha způsoby, ať už je to začlenění digitálního tisku do malby, hrana, kdy v abstrakci už téměř „něco vidíme“, nebo nekončící Atlas, do kterého stále přibývají volné listy s fotografiemi a dalšími artefakty.

Ač skeptický k ideologiím všeho druhu, našel Richter řešení. Šedivou barvu. Ta se stala jakožto průnik mezi černou a bílou na dlouhou dobu jeho ústřední barvou – a nejen proto, že vyjadřuje přechod, a tedy možnost propojení hranic, ale také kvůli emoci, kterou vyvolává. Lze zde vycítit podobné naladění tvůrce jako v případě filmu Saulův syn maďarského režiséra László Nemese. Hranice jsou neostré, barevnost téměř monochromní, cítíme stud za aktéry, lidstvo, a tudíž i sebe, vše je vysoce prokomponované, i když zacílené na city a až fyzický zážitek. Univerzalita zobrazovaných emocí a jejich hořká nadčasovost se v obou případech stejně intenzivně derou na povrch a svírají nám hrdlo.

Gerhard Richter: Stíhací letouny Phantom

Richterovi zkrátka v určitém období nedávalo smysl malovat jinou barvou než šedivou, protože jen ona vyjadřuje lidskou bídu, utrpení a nesmyslnost. Šlo o jeho osobní cestu, jak se zpříma vyrovnat s poválečným traumatem. Zájem o hranu a její neostrost ale v jeho tvorbě přetrvává nadále – i velká barevná abstraktní plátna, která tvoří dlouhé hodiny, jsou výsledkem jeho zdánlivě nekončící snahy setřít jednu hranici druhou, aby se mohla setřít i ta další. Sledovat to můžeme ve fascinujícím filmu Gerhard Richter – Malování (2011) od Corinny Belz, který je k vidění v paláci Kinských. Soustředěný malířův pohled na plochu – budoucí obraz, který vzniká dlouhé hodiny a týdny ponořením se do jeho barevných tonalit a hranic možností (možných hranic), nám ukazuje, jak jeden z nejúspěšnějších malířů současnosti přemýšlí. Zatvrzele, ale s vírou v dobrý konec, racionálně, ale s důvěrou v sílu emoce a krásu. (Kolik malířů si ještě troufá operovat s tímto termínem?)

Se stejnou zatvrzelostí se nebojí pouštět na neprozkoumané pole instalace: sérii zrcadel, která odrážejí okolní realitu v mnoha prolínajících se vrstvách a stírají naše vnímání hranic objektů a prostředí, lze spatřit v Anežském klášteře. Zároveň se nebrání ani přesahům do hudby: v roce 2015 spolupracoval s estonským hudebníkem Arvo Pärtem, ve stálé expozici Tate Modern je k vidění série maleb, které vznikly při poslechu kompozic Johna Cage. Jako kdyby se bytostně bránil ustrnutí a stagnaci, a to nejrůznějšími prostředky – proměnami malířských přístupů a stylů, ale také neutuchajícím zaujetím a snahou udržet si čerstvý pohled na svět. Sám prohlašuje: „Zajímá mě to, čemu nerozumím.“ Přiznává se tak k nikdy nekončícímu hledání hranic malby, k zaujetí o současné myšlenkové směry a filosofy.

Gerhard Richter: 1025 barev

Všechny výše zmíněné proudy v jeho tvorbě lze na výstavě v Národní galerii spatřit a počin je to záslužný a na české poměry téměř neuvěřitelný. Výstava je rozsáhlá a pestrá, katalog kvalitní, a i když některá díla nejsou originály, nevadí to. Jen dalo opravdu dost práce v Anežském klášteře Richterovu instalaci najít a stejně tak nijak výrazně značenou místnost s videi v paláci Kinských. Přestože je projekce dvou dokumentů a Richterova autorského filmu velice cenná, škodí jí, že se zvuk ve velké místnosti tříští, a je tím pádem hůře srozumitelný. Nehledě na to, že postrádá české titulky, filmy jsem sledovala jen s pár cizinci.

Malíř, který perfekcionisticky plánuje rozmístění svých děl pro budoucí výstavu na modelech v poměru 1 : 50, však může mít právem radost a spolu s ním i my – upřímné reflexe současnosti není v umění nikdy dost.

Gerhard Richter: Ema. Akt na schodech
autor: Klára Doležálková
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?

Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka

jak_klara_obratila_na web.jpg

Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama

Koupit

Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.