Zemřel Václav Vorlíček. „Stopoval jsem na Barrandov a řekl jsem si o práci. Dopadlo to dobře“

Nikde jsem nenašel, jak se z vás stal režisér. Jak jste se dostal k filmu?
Přes skautský oddíl, pátý pražský oddíl vodních skautů. U nás na táboře se filmovalo a já jsem se kolem natáčení pořád ometal. Brali si nás jako komparz, celý náš oddíl ve filmu hrál. Několikrát si vybrali i mě. Film to byl strašný a jen co byl dokončen, tak nová komunistická vláda skauty rozehnala. Nikdy nešel do kin.

Co to bylo za film?
Jmenoval se Na dobré stopě a viděli jsme ho až po válce. Půjčili jsme si kopii a promítli si ho. Chtěli jsme vidět, čeho jsme se vlastně účastnili. Byl jsem dost povídavý, během táboráků jsem míval různá vystoupení. Proto si mě asi také vybrali. Pak mě napadlo, že bych mohl vyprávět prostřednictvím filmu. V okamžicích volna jsem vyslýchal režiséra Macha, kameramana Holpucha a další. Po maturitě jsem ale neudělal přijímací zkoušky na FAMU. Říkal jsem si: hergot, vždyť já mám na Barrandově známý! Mám ještě rok do vojny, využiju toho a nechám se tam zaměstnat.

Vyrazil jsem tramvají na konečnou pětky. Tam jezdila auta nahoru na Barrandov, na jedno jsem mávnul a hned se mě ptali, kam jedu. Povídal jsem, že si jdu říct o zaměstnání. Šofér mi tykal a řekl: „To nevim, jak pochodíš…“ Dopadlo to dobře. Na osobním oddělení mě uvítali slovy: „Tak co chceš?“ Řekl jsem, že bych tam byl rád zaměstnaný. Měl jsem smůlu, měli stop stav a nebrali. Vtom zazvonil telefon. Za chvíli se na mě ten pán podíval a říkal: „Jo, počkej, Gusto, zrovna tu jednoho mám. Já ti ho tam pošlu.“ Ukázal mi cestu a odkázal na Gustava Rohana, produkčního.

Takže se vám to povedlo…
Příští den jsem nastoupil na dotáčky jednoho filmu. Dostával jsem různé úkoly, třeba přivést pana Marvana. Šel jsem dlouhou chodbou, hledal jsem šatnu, kde bylo napsáno Marvan. Nesměle jsem zaťukal a řekl jsem mu: „Mistře, jste v příštím záběru, půjdeme.“ Marvan si mě prohlíd a měl ze mě srandu. Šel, jako když vedou trestance. Koukal po podlaze a dělal, že sbírá vajgly. Ale docela jsme se skamarádili, jednou jsem točil něco v Brně a Marvana jsem si k tomu vzal. Ohromně jsem se trefil. Neměl herecké školy, byl ochotník a Brňáci si ho nesmírně považovali. Stalo se, že jsme šli do studia a jela tramvaj. Zastavila mimo stanici, vyskočil řidič s bločkem lístků. Strčil ten bloček Marvanovi a řekl: „Mistře, já bych vás poprosil o autogram.“ Marvan se mu podepsal. Řidič naskočil zpátky do tramvaje a honem odjel, protože stál mimo stanici. Marvan vyrostl o půl metru, říkal: „Vidíte, Václave, jak mě tady znají. Brno, to je moje město. Bejvalo to moje město, teďka jsem Pražák.“

via GIPHY

Tři oříšky pro Popelku a i další vaše pohádky měly velký úspěch v zahraničí.
Já jsem to natočil naprosto lehkou rukou jako zábavu pro mládež, ale snažil jsem se, aby tam bylo i cosi pro dospělé. Dá se říct, že se mi to podařilo. První velké překvapení bylo, když se konalo v Brně tzv. Film Forum, kde se nabízely naše filmy cizím firmám a naopak. A když uvedli Popelku, tak mi volali, že podepsalo smlouvy na koupi víc než 50 zájemců. Říkal jsem si: sakra, to je teda úspěch. Film se rozeběhl po Evropě a dostal se i dál do světa. 15 let po premiéře jsem dostal cenu z Manily z Filipínského filmového festivalu, kde v životě neviděli sníh. Ale učarovalo jim to.

Původně se pohádka neměla odehrávat v zimě.
Němci měli volný ateliér, který se hodil na taneční sál. Bylo to výborné, protože na Moritzburgu, kde jsem se rozhodl točit, totiž sál byl, ale pochmurný. Celý byl vytapetovaný černými koženými tapetami zdobenými zlatem. Jen u stropu byla okna a moc světla tam nešlo. Německý ředitel přišel s bláznivým nápadem, že natočíme část na podzim, přerušíme natáčení, a až rozkvete příroda, budeme pokračovat. Mně to ujelo a řekl jsem mu, že je blázen. Vysvětlil jsem, že když bude roztočený film, bude investováno spousta peněz. A může se stát cokoliv. Někoho z herců, nedej pánbůh, přejede tramvaj nebo umře přirozenou smrtí. Budeme pak přetáčet za nové peníze? Já budu raději pokračovat hned, skončíme v říjnu a půjdeme ven točit exteriéry. Oblékneme to zimě a bude to ve sněhu. A to už jsem si představil ty exteriéry, nádherně zapadané smrky, obtížené hromadami sněhu. Bude to úplně jiné prostředí, jiná atmosféra a k pohádce se to bude hodit. Když se pak mladší kolegové chystali točit pohádky, tak si asi řekli, že ten sníh udělal ten zázrak, úspěch. A taky začali točit v zimě.

Neleze vám po letech Popelka na nervy?
No, bylo toho doopravdy příliš. Ozvala se mi třeba kultivovaná učitelka z Německa, Kathrin Miebach, která z toho filmu udělala modlu. Prohlásila, že je to nejkrásnější film na světě, a začala zakládat fankluby. Němci jezdili na Barrandov a pořádali maškarní plesy. Přijeli dva obtloustlí padesátníci do kostymérny a vyžádali si na focení kostýmy z Popelky. Jeli domů a tam si do niti přesně ušili vlastní. Takže dva pašíci, silně při těle, tančili na maškarním plese. Ptal jsem se Kathrin, jakou masku zvolila ona. Udělala si koňskou hlavu a byla za koně Juráška. A vyhrála!

Z filmu Kdo chce zabít Jessie|foto: © Filmové studio Barrandov

Jak si myslíte, že by vypadaly vaše filmy, kdybyste nepotkal scenáristu Miloše Macourka?
To bylo doslova osudové setkání. Věděl jsem, že Miloš se zabývá až nesmyslnou fantazií. Znali jsme se, ale velice málo. Dostal jsem nápad oživit komiksové figury. Jak jsem se dostal ke komiksům, to je jiná historka. Váže se k roku 1945. Z Blatné, kde mám široké příbuzenstvo, mi bratranec poslal fotografii, jak před sokolovnou sedí na tanku Sherman. Blatnou obsadili Američané. My jsme byli v ruské zóně. Nemohl jsem se dočkat, až skončí skautský tábor a já budu moci vidět živé americké vojáky. Měli dobojováno, bydleli v místním lihovaru. Protože bylo po válce, tak aby nezlobili a nesháněli děvčata a alkohol, tak je zásobovali čtivem. Stevardky v uniformách jim vozily časopisy a kafe. Ale vojáky stejně víc zajímala ta děvčata a možnost dostat se k alkoholu. Časopisy prolistovali a vyhodili je. My jsme se v nich pak jako kluci hrabali, to byly lesklé časopisy s reklamami. A mezi nimi byly i komiksy. Honem jsme sháněli anglické slovníky, abychom si mohli přeložit ta písmenka v bublinkách. Ale oni mluvili většinou slangem. Například tam byl jeden komiks z války v Tichomoří. Bylo po válce, ale v Japonsku se ještě bojovalo. Když mluvili o Japoncích, tak tam nebylo Japonec, ale „ten malej žlutej parchant“. A to bylo furt. Museli jsme si to nechat vysvětlit, ve slovníku se to nedalo najít. Teda malej žlutej jo, ale parchant ne.

A to vás spojilo s Milošem Macourkem?
Měl jsem nápad tyhle komiksové figurky oživit. Přišel jsem za ním a on říkal: „Vašku, to je nápad. Bomba, beru.“ A napsali jsme scénář ke Kdo chce zabít Jessii?.

Sledujete současné české komedie? Co na ně říkáte?
Ne všeobecně. Stane se, že občas prošvihnu premiéru českého filmu, pak se dívám v televizi. Občas je za názvem filmu uvedeno slovo komedie. Tak se na to podívám a říkám si, proč tam to slovo vlastně bylo. Komedie se dělají trošku jinak. Neříkám to paušálně, jsou i dobré komedie. Ale je potřeba to mít promyšlené. U Martina Friče jsem se naučil třeba o „lachpauze“. Říkal mi: „Když natočíš fór, nesmíš pak pár vteřin nechat nikoho říkat nic důležitého. Zmizelo by to ve smíchu. Když víš bezpečně, že jsi natočil fór, musíš udělat deset, patnáct vteřin pauzu, protože bude doznívat smích.“

Smáli se i v zahraničí na místech, kde jste to čekal? Na stejných jako domácí publikum?
Pro příklad uvedu film Konec agenta W4C, se kterým jsem byl v Indii. Přišel jsem do kina, mají obrovská kina. Kinematografie tam byla v rozkvětu. Tehdy prý točili snad 600 filmů ročně, víc než celý Hollywood. Viděl jsem kino plné lidí, zabalených v těch bílých ubrusech, na stropě se točila obrovská vrtule, která čeřila vzduch. Říkal sem si: budou se ty lidi smát, nebo ne? A ono se ukázalo, že reagovali stejně jako lidé v kině v Praze v Košířích nebo na Václaváku v kinu Alfa.

Kdo vymyslel názvy filmů Což takhle dát si špenát a Pane, vy jste vdova?
Původně měl být titul podobný jako Kdo chce zabít Jessii?, mělo to být Kdo chce zabít krále?. Hledali jsme motiv, proč je třeba ho zabít. Vymysleli jsme, že bude chtít zrušit armádu. Nadchlo mě to, protože to bylo v roce 1968 těsně po obsazení sovětskou armádou. Praha i jiná města byla plná vojáků, tak jsme se rozhodli, že ve filmu zrušíme armádu. Diváci to pochopili a patřičně se myšlence zrušení armády smáli a cenzura na tento skrytý význam nepřišla. Jejich starost byla, jak bude generalita oblečená. Měli strach, abych nenechal udělat od Pištěka uniformy podle sovětských, obrovské důstojnické čepice a tak. Nakonec se ale film přece jen jmenuje jinak. V ději jsme vyměňovali mozky a došlo k tomu, že do mužského těla se dostal ženský mozek dámy, která byla vdovou.

Václav Vorlíček|foto: Petr Bouška

A název filmu Což takhle dát si špenát, to jsme byli s Macourkem v Americe. Měl se dělat remake filmu Kdo chce zabít Jessii?. Byli jsme na obědě, dlouho četli jídelní lístek a vybírali si. Číšníka tam dělal takový obrovský černoch. Dlouho jsme hledali, co si dáme. On nás rázně přerušil a anglicky říkal: „Tak si pánové dejte špenát, děláme ho tu výborně.“ My jsme si to zapamatovali, a tak ten název vzniknul.

V červenci budete oceněn v Karlových Varech Cenou prezidenta festivalu za přínos české kinematografii, co to pro vás znamená?
Znamená to pro mě mnohé. Mně tím pan prezident, Jiří Bartoška, nesmírně potěšil. Protože cen z nejrůznějších zemí mám hodně, a tahle je doopravdy česká.