Chtěli jsme předělat svět. Nakonec jsme papouškovali to, co do nás hustili
Kluk z pražského Žižkova se v roce 1944 ocitl v místě, které patřilo k nejutajovanějším na světě. V podzemním továrním komplexu u německého městečka Nordhausen, kde vězni vyráběli nejutajovanější rakety V2.
Přežil dřinu ve dvanáctihodinových směnách, hlad, čtyřicetistupňové horečky i těžkou cestu zpět domů. Tak vypadalo jenu nucené „totální nasazení“ – Totaleinsatz.
Ladislav Okrouhlík se narodil v roce 1924 v pražské čtvrti Žižkov. Vyučil se jemným mechanikem a na začátku války začal pracovat ve firmě v Praze-Košířích, která vyráběla optiku: „Naše rodina byla vlastenecky zaměřená. Na každého doléhaly vyhlášky o zastřelených lidech, všude byl znát strach. Ale nakonec všichni sklopili uši i hlavy a koukali přežít. Jezdili jsme normálně dál do práce, hodně jsme si s tátou doma četli.“
Zlom v jeho životě nastal v době Vánoc roku 1943. Přišlo mu předvolání, že v lednu musí nastoupit na práci v Německu. Vlak jej spolu s dalšími spolupracovníky odvezl k městu Nordhausen. Nedaleko od něj byla v kopci vybudována podzemní továrna na výrobu raket. Spolu s asi sedmdesáti dalšími muži byl ubytován v dřevěném sále u hospody, spali na palandách, každý den hodinu dojížděli do továrny.
„Byl to rozsáhlý kopec z čistého sádrovce. V něm byly prokopány skrz dva tunely a do nich vedly normální koleje, odbočka železnice. Mezi těmito souběžnými tunely byly prokopány výrobní haly. Těch bylo asi padesát,“ vysvětluje Ladislav Okrouhlík. Do některých on ani další muži nasazení na práci nesměli. Šlo o haly, ve kterých se vyráběly rakety V1 a V2.
Na tuto práci byli nasazeni vězni z nedalekého koncentračního tábora Dora: „Bylo to obrovské podzemní mraveniště pod správou esesáků a nacistické tajné služby,“ upřesňuje pamětník, který v jiné hale montoval součástky do proudového letounu. Dny byly stále stejné: práce, cesta na ubytovnu, spánek a znovu nástup. Tehdy poprvé poznal hlad. Do továrny se vozily várnice se směsí uvařenou ze shnilé mrkve a tuřínu. Každý dostal jen jednu naběračku na den.
Ladislav Okrouhlík si přitom uvědomoval, že je na tom stále výrazně lépe než vězni z koncentračního tábora, které občas zahlédl. „Ti byli přísně hlídaní a zpočátku byli ubytováni přímo pod zemí. Později pro ně na druhé straně kopce postavili lágr,“ říká. Práce v podzemí byla nebezpečná. I když továrna byla vybavena vzduchotechnikou, teplota v ní byla vysoká. Způsobila, že se sádrovec drolil. Jednou se utrhla velká část stropu a spadla přímo na dělníky v hale a mnohé zranila.
Po bombardování vznikla panika
V dubnu 1945 bylo město Nordhausen bombardováno. Vznikla panika a mnoho jeho obyvatel se utíkalo ukrýt do podzemní továrny v horách. On zůstal v nedaleké vsi, kde byl ubytován. Chtěl využít zmatku a vydat se na cestu domů, jenže neměl žádné doklady. Obával se, že by ho cestou mohla zastavit vojenská hlídka a byl by považován za uprchlého vězně. „Vše se tam zhroutilo. Nebylo co jíst, a nikdo nevěděl, co má dělat. Utíkali Němci, kteří nás měli hlídat, i muži, kteří tam byli se mnou na práci,“ říká pamětník.
Německý velitel, jenž měl nad nimi dozor, jim oznámil, že kdo chce na své riziko odejít, tomu bránit nebude. „Dokonce si v hospodě půjčil malý vozík, žebřiňáček, objel vesnici a vyžebral pro nás brambory a zeleninu. To bylo naše poslední teplé jídlo před cestou.“ Jeho cesta do Plzně trvala sedm dní.
Došel do ní z posledních sil. V noze měl totiž silný zánět: „Nedostatek vitaminů, imunita v háji. Jednu noc jsme spali zavrtaní do stohu. Byli jsme celí popíchaní, tak z toho vpichu jsem asi dostal zánět do nohy. Pak už jsem šel ve čtyřicetistupňové horečce,“ popisuje Ladislav Okrouhlík. V Plzni se dostal do nemocnice, kde ho operovali. Tím pro něj válka skončila.
Byli jsme zfanatizovaní mládežníci
Po osmi měsících se uzdravil. Po vojně nastoupil do podniku Tesla Hloubětín, kde se přihlásil do komunistické strany. Stal se z něj svazák, který prý budoval nový, lepší svět.
Podlehl jsem bláznivému idealismu. Byli jsme zfanatizovaní mládežníci, kteří si mysleli, že předělají svět. Chtěli jsme ho jiný, ale nevěděli jsme jaký. Vlastně jsme jen papouškovali to, co do nás hustili.
V roce 1950 se nechal přesvědčit podnikovou stranickou organizací, aby nastoupil na ministerstvo vnitra. Vystudoval policejní školu a byl přidělen ke 4. Správě SNB, ke sledovací službě StB: „Já vlastně dodnes nevím, co jsem si o tom všem tenkrát myslel. Ale jel jsem v tom,“ říká. Od roku 1952 do roku 1960 působil v hodnosti majora u kriminálního útvaru VB. Podílel se prý na odhalování hospodářské kriminality.
Jeho deziluze z režimu, kterému sloužil, narůstala. Viděl případy, kdy vysoce postavení komunisté rozkrádali podniky, ale nikdy z nich nemohli být usvědčeni. „Byla tu kategorie nedotknutelných, kteří si mohli dělat, co chtěli. Na druhé straně tu byli lidé, kteří mohli být stíháni kdykoli za cokoli. Začínal jsem chápat, že to, v čem žiju, není to, čemu jsem věřil.“
Do penze ve sběrných surovinách
Přišel srpen 1968, který trávil na dovolené u rodiny své ženy v Broumovském výběžku, když jej vzbudil tchán se slovy: „Jsme okupováni!“ Hned se vypravil do Prahy: „Někdo tomu říkal bratrská pomoc, někdo okupace. Já jsem jako příslušník ozbrojených sil cítil povinnost okamžitě nastoupit do služby, jestliže do naší země vstoupila cizí vojska. To přece nebyla normální situace.“
To, že se vstupem vojsk nesouhlasil, dal najevo na schůzi celoútvarového výboru KSČ, jehož byl členem. Za toto byl později vyloučen ze strany a i z Veřejné bezpečnosti. Pamětník si našel práci mistra v podniku Sběrné suroviny Praha, kde pracoval až do penze.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
