Petr Vašků: Rozděl a panuj – fejeton studenta Divadelní fakulty JAMU
V sérii autorských čtení se v pořadu Zelný rynk představí svými fejetony pět studentů 1. ročníku Ateliéru rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky na Divadelní fakultě JAMU. První je Petr Vašků.
Student 1. ročníku oboru RTDS na Divadelní fakultě JAMU Petr Vašků o sobě říká: „Byl jsem odkojen v malebných panelácích maloměsta s výhledem na Radhošť. Štíty brněnských střech, které se mi nyní odráží v oknech, mi proto zčásti kompenzují neviděné Beskydy. Nestal jsem se politologem, ekonomem ani novinářem. Nakonec nejsem ani kytarovým virtuosem, i když úspěšně hraji v několika kapelách, z nichž valná většina zatím zůstává fiktivní nebo imaginární. Rád se ztrácím v zemích, ve kterých nemluví mým jazykem, a taky objevuji zapomenutá místa, která nekompromisně ohlodává čas. Nemám své nejoblíbenější filmy, knihy, skladatele, básníky, pokrmy, rodinné příslušníky či ponožky, protože doceňuji krásu různosti. Kdyby existoval obraceč času, pořídil bych si klidně čtyři a v jednom z paralelních životů jenom dospával nedospánky.“
Ve svém fejetonu se vrací k letošnímu prvnímu máji: „Seděl jsem doma a četl si Masarykovu Českou otázku. Na parapetu se slunili holubi, chřtánem okna se do pokoje vléval pach propocené Starobrněnské ulice a o tabulky skla se rozbíjel skočný rytmus bubnů a výkřiků. Jako člověka spíše zvědavého než moudrého mě gravitační síly nekompromisně přitahovaly k neprobádanému jádru hluku a shluku. Promptně jsem proto nahodil batožinu, do rukou vzal láhev vína a už jsem štrádoval brněnskou Champs-Elysées. Úspěšně jsem doklopýtal až k Moraváku. Defilovaly tam jarem rozjařené davy lidí a nastalou vřavu s apatickou bohorovností přezíral bronzový Jošt, jak ho vysochal Jaroslav Róna.“
Petr Vašků se však ve svém textu nevěnuje pouze uměleckým kvalitám a symbolickému významu jezdecké sochy, ale všímá si spíše prvomájového dění na prostranství kolem ní. Demonstraci různých politických názorů a sil nepopisuje jako zpravodajec – inspiruje ho k úvahám a fantaziím, které zpracovává téměř povídkovou formou:
„Najednou se mi zatočila hlava. V mysli jsem ohmatával prázdno. Tápal jsem v tichu a věděl, že za chvíli přijde bouře. Na chvíli jsem ještě zaváhal, ale pak se už nezastavitelně rozběhl soše v ústrety. Hbitě jsem se vyšvihl na koně, do ruky uchopil korouhev se směšně malým praporkem, vtlačil se do kovového pancíře a majestátně se dmul nad ostatními. Konečně jsem získal nadhled, který člověk potřebuje, aby mohl správně zhodnotit situaci. Detaily a rozpory jen zatěžují. Člověk se někdy na věci musí podívat pěkně spatra.
A já jsem uzřel všechno. Na jedné straně se do převážně černých stejnokrojů halili frustráti, nedoukové a nacionalisti. Ba co víc, internacionální nacionalisti. Své vlajky drželi podvratně naruby, o to však s větší sveřepostí. Reinkarnovali mýty čistoty, potutelně osnovali pogromy vůči čemukoliv a pili pivo z plastu.
Na druhé straně halekal kmen feťáků a na univerzitách indoktrinovaných neomarxistů. Ba co hůř, pravdoláskařů. Svými koly ohrožovali chodce a zpomalovali dopravu. Zpívali, nejedli maso a vůbec vypadali divně a nemytě. Celou dobu by nejraději jen argumentovali a nemakali. Oba tábory jsou nebezpečné.“
Petr Vašků pracuje s ironií a nadsázkou a svůj fejeton přivádí k zamyšlení, komu patří veřejný prostor a k čemu slouží. Poslechněte si jeho autorské čtení.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
