Nasaď si knír a vyzkoušej si rituál života v pravdě, vybízí dramatik Pieter De Buysser

29. květen 2017

Co dnes znamená Havlův odkaz pro Evropu? A jak by vypadala krajina Adama a Evy na dnešní politické scéně? Vesmír podobných otázek otvírá nová hra vlámského dramatika Pietera De Buyssera Afterparty, která vznikla pro pražské Divadlo Archa s Vladimírem Javorským a Christelle Cornil v hlavních rolích. „A právě Havlova snaha o život v pravdě se dá brát jako KPZtka pro dnešní postpravdivou společnost," říká režisér De Buysser.

Při představování projektu Afterparty jste v Arše loni přímo na pódiu rozbil několik vajíček, což některé lidi naštvalo. To je docela slibný začátek. Co nás čeká dál?
Nemám páru. Naštvání či nenaštvání, všechno záleží na tom, z jakého úhlu vajíčka se na to díváte. Když jsem v rámci Fora 2000 představoval Afterparty, věděl jsem, jaké budu mít posluchače a že se chci dotknout určitých problémů. V tu chvíli bylo důležité zmínit to, že Havlův odkaz se často zneužívá i k účelům, které jsou v přímém rozporu s jeho myšlenkami a slovy. Havel je mnohdy prezentován jako maskot triumfu kapitalismu nad komunistickou totalitou. Přitom on sám nás výslovně varoval, že vítězové studené války se mohou snadno začít velmi podobat svým bývalým protivníkům.

Přímé politické významy ale živému uměleckému dílu překážejí. Jak jste se s tím v Afterparty vypořádal?
Celá hra je plná odřezků politických střetů a ideologií. Chtěl jsem se vymanit z rituálů politických blábolů a čelit problémům přímo, jasně, čistě. Zároveň používám hry, hrátky, lži, podvody, krásu, poezii, velmi lidské pocity, porozumění a nedorozumění. Chtěl jsem vytvořit hru pro dva hráče, kteří zjišťují, že se ocitli uprostřed zmatku, osobních krizí, světových krizí, globálních krizí. Ponořují se až na dno a ze dna se vynořuje něco nového. To je Afterparty. Vlastně je to afterparty v pravém slova smyslu. Je to jako afterparty po Havlově Zahradní slavnosti... nebo po nějakém jiném večírku. Afterparty je oslavou konce starých politických rituálů a předehrou k něčemu novému.
Havel nejenže prozíravě diagnostikoval politické patologie a ostře před nimi varoval; navrhl také různé způsoby odboje proti nim. To všechno zvládl dělat nekonvenčně a velmi chytře. Snažil se „žít v pravdě“. V tom je nepopiratelně kus komedie, ale takové, která ten záměr neironizuje: snaží se radostně rozběhnout vpřed. Havel načrtl jakýsi zárodečný předobraz či symbolický mikromodel oněch smysluplnějších ‚post-demokratických‘ politických struktur, které by mohly zakládat lepší uspořádání společnosti.

Často zmiňujete, že psaní pro vás znamená vytváření prostoru. Jaké prostory chcete otevřít v Afterparty?
Postavy Fanny Racine a Jana Ptáčka otevírají nový prostor pro vzdor, do nějž oni sami ještě nikdy nevstoupili. Všechno nové se ale taky dá brát s rezervou: s velkou, starou rezervou pradávných divadelních forem, které nikdy nebyly moderní a ani moderní být nechtěly, protože toužily být spíš komunální než moderní. V tradicích křesťanského, taoistického nebo chasidského vyprávění není novost sama o sobě hodnotou. Je pouze nástrojem k vyvolání změny paradigmatu tak, aby odpovídalo současnému vědění a myšlení.
Řeč politiky a lidská politická představivost byla ritualizována. Rituálem myslím opakování: opakování, které opakuje samo sebe a tím stvrzuje současný stav věcí, existující řád. To má svůj smysl, protože spousta věcí je dobrých a stojí za to je zachovávat. Samotný rituál ale nestačí. Potřebujeme i hru. Hrou se rituál otevírá, přijímá nové prvky a mění své hranice. A cílem mojí hry je právě objevování těch hranic.

Pieter De Buysser

O co tedy půjde?
Chci se soustředit na to, co je podle mě opravdu potřebné. Když se už ve své politické reprezentaci nevidíme, nemůžeme se s ní identifikovat a nepoznáváme se ve vlastním symbolickém zastoupení v politice ani jinde, v tu chvíli je řada na mě a na mé práci. Chci vymyslet nový způsob zobrazení všeho, co se děje. Není to ani tak vynalézání něčeho nového jako prostě naslouchání a propojování. Nové, nové, nové... Neustále používám slovo „nové“, ale ve přitom je to vlastně dost klasicky vystavěná hra. Klidně se dá zasadit do šablony aristotelovského dramatu. Protože avantgarda dnes možná znamená právě snahu nabídnou se mnoha lidem. Vztáhnout se k hlasu lidu.
Doufám, že tohle bude populární hra – něco jako dobrý popsong. Stačí dodržet několik velmi jednoduchých pravidel. Dobrý popsong trvá nanejvýš tři, čtyři minuty. Může mít velký význam pro obrovské množství lidí. Protože jsem se dřív věnoval mnoha experimentálním formám, až poměrně pozdě – v posledních pár letech – jsem začal objevovat tyhle staré archetypy a pradávné způsoby vyprávění. Kostrou této hry je archetypní dramatická struktura. Doufám, že tím osloví lidi, že bude komunální. Snad se to povede a hra bude žít a dávat smysl mnoha lidem. Je to zvláštní, takovýto záměr jsem ještě nikdy neměl, ale touhle hrou bych chtěl oslovit hodně lidí. Když se to povede, bude fungovat podobně jako popsong, a to by mě těšilo.

Popsong?
Populismus se setkává s velkým nepochopením a pokroucenými výklady. Někteří filosofové, třeba Chantal Mouffe, ukazují, že hybnou silou populismu je často velmi šlechetný cíl – vrátit politiku všem lidem. Říkají, že politika patří vám, vám i vám, i vám, pane kamioňáku, i když se normálně o politiku vůbec nezajímáte. Je vaše a budu tedy mluvit i k vám. Problém je, že dnes se za tuhle myšlenku schovávají i lidé, kteří ji zneužívají a pomáhají si tak k osobnímu zisku a moci.
Mimo jiné se chci zamýšlet nad tím, proč se tolik nadává „elitářskému“ umění a „elitářským“ politikům. Já sám samozřejmě mezi ty elitářské umělce patřím. Pracuji na malých uměleckých platformách a divadelních scénách po Evropě. Když se v Nizozemsku, Francii, Belgii, USA nebo České republice zvedají vlny lidí, kteří posílají elitářské umělce a politiky do prdele, nesouhlasím s tím. „Because they only earn it elitarian”. Zároveň ale fakt, že se lidé probouzejí a znovuzískávají silný hlas, je sám o sobě velmi hodnotný. Zasahuje mě to a přimělo mě to pochybovat o vlastní práci. Takže: jsem jedním z těchto elitářů? Jasně, že ano. Chci jím být? Ano. Ale chci být elitářem, který patří všem.


Ano, Havlova snaha o „život v pravdě“ se dá brát jako KPZtka pro postpravdivou společnost. Fakta existují a musí se respektovat. Také ale existuje poetika. Umění, estetika, emoce, osobní prožitky. Problematické je, že populističtí politici napadají fakta pomocí emocí a tvrdí, že fakta nejsou vždycky fakta. Pieter De Buysser

Když mluvíte o Afterparty jako o popsongu, jak to má fungovat?
Pro mne je důležitá nadčasovost. Čím dál víc si uvědomuji, že dobré umělecké dílo je nadčasový plod své doby: stoprocentně stvořené svojí dobou, ale přitom nadčasové. Je nezbytné být napojený na dějiny umění, na dějiny, které žijeme; musíte se do těch dějin zapsat, jinak nic neznamenáte. Vaše dílo odlétne jako pírko. Každý den o umění čtu, žiji ho, vztahuji se k němu, komunikuji s ním. Žiji s Dürerem i s fotkami Jürgena Tellera... Se všemi.

Obsahuje Afterparty jakousi krabičku poslední záchrany v postpravdivé společnosti?
Ano, Havlova snaha o „život v pravdě“ se dá brát jako KPZtka pro postpravdivou společnost. Fakta existují a musí se respektovat. Také ale existuje poetika. Umění, estetika, emoce, osobní prožitky. Problematické je, že populističtí politici napadají fakta pomocí emocí a tvrdí, že fakta nejsou vždycky fakta. Všechno stavějí do rámce fikce a přesvědčují nás, že úplná objektivita není možná. My musíme pravdu a fakta hájit, protože jsou dnes pod opravdu silným tlakem, útočí se na ně ze všech stran. Havlův pojem „život v pravdě“ se mi moc líbí. Jde přitom o něco jiného než o uchopení pravdy.
Některé věci jsou samozřejmě jasné jak facka, například údaje o jedné nedávné inauguraci. Fakt. Jednoduché. Všechno, co fakta zpochybňuje, je třeba ověřovat, kontrolovat, popírat, rozporovat. To je základní věc, kterou musí dělat novináři, vědci i všichni ostatní občané. Mě ale zajímá, co znamená skutečně žít v pravdě. V demokracii na to můžeme dostat tolik odpovědí, kolika lidí se zeptáme. S těmito odlišnostmi se musíme učit žít. Život v pravdě znamená pro muslima něco jiného než pro ateistu, přesto spolu ale musíme žít a respektovat, že v pravdě žijí oba dva. Život v pravdě je duchovní cvičení. I lidi jako já, pro které je duchovno něco jako legrační bajka, představení vybízí ke starodávnému duchovnímu cvičení. Je to taková hra: nasaď si knír a vyzkoušej si rituál života v pravdě.

Změní se tím něco?
Jistě. Když se vám podaří žít v pravdě, napřed to prožíváte jako šok, katarzi. Je v tom i bolest. Objevíte něco ze sebe sama. I když je to pozitivní, něco, co jste dříve nedělala a teď musíte začít, stejně je to bolestivý zážitek, jako když vám roste nové křídlo. Jako obraz Albrechta Dürera, zlomené Křídlo mandelíka, který podle mě létá dodnes. Je v tom všechno – bolest i krása.

Belgický filosof a performer Pieter De Buysser

Kteří další umělci nebo umělecká díla vás inspirovali?
Píseň Závidím Jiřího Grossmanna, kterou napsal pouhé čtyři dny před svou smrtí jako poděkování za krásu života. To je neobyčejně pěkná píseň. Dále Jacques Brel, John Zorn, kterého jsem na začátku jako obvykle zamýšlel použít, ale nakonec jako obvykle nepoužil. Poslední dobou poslouchám Jeana-Baptista Lullyho, francouzského barokního skladatele, který psal hudbu Molièrovi. Nemám hranice. Klidně použiju techno, Cigarettes After Sex nebo Johna Calea. Ve hře je také spousta odkazů na literární díla – Oscar Wilde, Czesław Miłosz, samozřejmě Václav Havel, Tao, svatý Jan od Kříže, Jacques Derrida.

Zaujalo vás – z pohledu vlámského umělce – během příprav na Afterparty něco konkrétního na českém nebo evropském poli?
Hodně jsem se dozvěděl. Objevil jsem třeba práci scénografa Josefa Svobody. Ivan Havel mi ukázal obrázky, které jejich maminka kreslila, když se kluci Havlovi učili písmenka. Jsou nádherné, byla to skvělá kreslířka. S Ivanem Havlem jsem vůbec mluvil hodně. Taky mě dost překvapilo, kolik lidí už na Havla kašle. Zdá se mi, že hodně lidí ze starších generací si užilo to, jak Havel všechno převrátil vzhůru nohama, skoncoval s komunismem, osvobodil zemi, byl morálně bezúhonným prezidentem, a basta. Slavili obrat doprava a stali se velmi pravicovými, ale dál už nepřemýšleli. Je šokující, jak tihle lidé, kteří si teď užívají pozic velvyslanců a podobně, stále omílají vyprázdněné řeči o morální integritě, o Havlovi, o liberalismu. Probůh, žijeme přece v roce 2017. Všichni milujeme liberální hodnoty, ale přestaňte laskavě zavírat oči před tím, že se nám tu kupí problémy. Tím se oni nechtějí zabývat. Havlův odkaz tím svým „já jsem se s Havlem kamarádil... byl jsem s ním tam a tam, když se dělo to a to...“ poškozují. Jsou mimo. Tady musí probíhat taková nekončící revoluce, a to je bolestivý proces. Demokracie není hotová, nic není dokončené. Neplatí, že tím, že se zbavíte komunismu, jste se dopracovali do nějakého konce. Je to sdílená odpovědnost všech a každý jedinec je osobně odpovědný za její naplňování.

autoři: lve , Pavlína Svatoňová
Spustit audio