Dětství
Svět dětí a dospělých nebyl oddělen a generace v romské rodině nebyly vůči sobě v opozici, ale tvořily vše společně. Dítě se díky přítomnosti velkorodiny učilo rychle navazovat sociální kontakty. Dospělí dítě respektovali a dítě respektovalo dospělé.
Nane čhave, nane bacht.
Nejsou děti, není štěstí.
Romské přísloví
Dobře vychované dítě mělo svou rodinu v úctě a sebe vždy prezentovalo rodinou, že které pocházelo. Romské dítě se učilo tím, že se plně účastnilo společenského dění v komunitě a napodobovalo starší. Přitom si však bylo vědomo, jaké chování je vhodné pro jeho věk.
Výchova dětí
V útlém věku dbala na dítě matka společně s prarodiči, v pubertě dohlížel na děti otec, který byl přísnější.
Ve výchově byly brány ohledy na pohlaví dítěte. Chlapci pracovali společně se svými otci, dívky s matkami. Každé dítě mělo své opravdové povinnosti. Chlapec se učil otcovu řemeslu tím, že mu pomáhal (např. v rodině kováře chlapec sháněl staré železo a pomáhal dmýchat měchy).
Postavení dívky
Dívka se učila především být dobrou ženou i budoucí snachou. Pomáhala matce pečovat o mladší sourozence, připravovat jídla, chodila s matkou prodávat výrobky na trh apod. Před svatbou směla dívka chodit do společnosti pouze v doprovodu otce, bratra nebo svého budoucího manžela. (Chlapců se toto pravidlo netýkalo.) Po svatbě zpravidla odcházela do domu, rodiny manžela, kde pokračovala její výchova. Zpočátku byla pomocnou silou své tchýně v ženských pracích a nesměla tedy udělat ostudu rodině, ze které pocházela.
Od snachy bylo vyžadováno „džanel žužipen“ – tedy být čistotná. Tchýně učila svoji „snachu – bori“ vařit jídla tak, jak je na ně její syn zvyklý. Dokud se jí nenarodilo první dítě, musela být své tchýni neustále k ruce. Toto období mohlo být pro mladou „bori“ těžké, ale pokud se osvědčila a porodila dítě, byla přijata do rodiny muže jako její plnohodnotný člen.
Předávání moudrosti
Děti se v rodině učily pro svůj další život. Školnímu „gádžovskému“ vzdělání nepřipisovali a dodnes bohužel nepřipisují Romové velkou hodnotu. To však neznamená, že si nepřejí být moudří. Moudrost je v romské komunitě tradičně vysoce ceněna, avšak moudrost se jinak získávala a jinak projevovala než u Čechů.
Moudrost se předávala prostřednictvím vyprávění o zkušenostech starších, formou příběhu, pohádky, mýtu, přísloví, anekdoty nebo hádanky. Duchovní bohatství Romů, jejich životní moudrost, zkušenost, etické normy a filosofie jsou uchovány ve vyprávění. „Nejvyšším“ žánrem jejich vyprávění byly tzv. hrdinské příběhy, příležitostně se vyprávěly krátké báchorky, obvykle humorné, ale i strašidelné, nejčastěji o zkušenostech s duchy zemřelých, případně i „košilaté“ příběhy, při kterých děti musely odejít.
Škola
Školní vzdělanost stojí v hodnotovém žebříčku Romů hluboko pod touhou získat co nejvíc peněz a alespoň hmotně se vyrovnat gádžům. I když většina Romů neumí pořádně číst a psát, umí výborně počítat. Je to ale způsobeno tím, že škola Romům neposkytuje to, co by od ní očekávali, nerespektuje jejich jazyk ani rozdílné kulturní a sociální podmínky. Většina rodičů nemůže dětem, které nezvládají školu, pomáhat, protože učivo sami nezvládají.
Jednou z příčin, proč jsou romské děti ve škole pozadu, je také odlišnost vyučovacího jazyka od jejich mateřštiny (tedy jazyka, kterým se mluví doma) a úplná absence alespoň minimální předškolní přípravy, jak je samozřejmá u dětí neromských. Jejich slovní zásoba českého jazyka je proti ostatním dětem poloviční a navíc i chápání slov je méně přesné. Česká škola taková, jaká je, zpravidla nedokáže tento nedostatek napravit, a tak je dítě, byť inteligentní, přeřazeno do zvláštní školy, kde se jeho vývoj zpomalí a problém se reprodukuje na další generace.