V Afghánistánu jsem nepotkal radikály. Ale ženám se tam ruka nepodává, říká šéf mise Člověka v tísni
Násilí v Afghánistánu nepolevuje ani více než patnáct let po pádu vlády hnutí Taliban. Na konci května došlo k jednomu z nejhorších atentátů v historii země, v Kábulu tehdy zahynulo kolem 150 lidí. Navzdory nebezpečí hrozícímu ze všech stran ale v zemi nadále působí humanitární organizace Člověk v tísni.
„V Afghánistánu jsme začínali s okamžitou pomocí. Nyní se věnujeme hlavně rozvojovým projektům, abychom udržitelným způsobem zlepšili životní situaci obyvatel,“ říká vedoucí mise Wail Khazal.
Udržitelná pomoc
Člověk v tísni za patnáct let podle jeho slov stihnul obrovské množství práce. „Postavili jsme stovky nemocnic, pomohli jsme vybudovat nebo opravit tisíce škol a domů, podporujeme střední zemědělské školy, celkem asi 140 tisíc studentů. Dále je to sedm tisíc kilometrů silnic a sedmdesát tisíc kilometrů zpevněných cest. Dohromady jsme pomohli asi milionu obyvatel,“ vypočítává.
Nerozdáváme, každá naše podpora je podmíněna aktivitou ze strany příjemce.Wail Khazal
Při poskytování pomoci je ale vždy nutné zvažovat, aby nevznikla závislost na humanitárních dodávkách ze Západu. Na začátku každého projektu je proto dohoda s místními komunitami o rozdělení práce, aby bylo jasné, co udělají. „A pokud nevyvíjejí snahu, pomoc zkrátka nepřijde," říká Khazal.
Bezpečnost především
V Afghánistánu je také třeba mít na paměti místní specifika i bezpečnostní situaci. Přímý útok je poměrně nepravděpodobný, protože Člověk v tísni se vždy snaží dojednat bezpečnostní záruky s místními komunitami. K cíleným útokům už ale přesto v minulosti došlo.
Před jakoukoli cestou vyhodnocujeme rizika na trase a cestujeme výhradně ve dne. Auta jsou sledována z operačního střediska a musí se pravidelně hlásit.Wail Khazal
Za všech okolností je ale třeba zůstat obezřetný. „Když projíždí vojenský konvoj, řidič zastaví a počká, až odjede. Ve městech se vyhýbáme vládním budovám, v Kábulu ambasádám. Zkrátka čemukoli, co je častým cílem útoků, abychom minimalizovali riziko, že se k něčemu náhodně připleteme,“ popisuje Khazal.
Myslet je nutné i na místní zvyky a kulturní prostředí, proto ještě v Praze dostane každý cizinec detailní školení. „Ani v největším horku například nevyjdu v kraťasech a mým kolegyním nepodám ruku, pokud mě k tomu samy nevyzvou. Se ženami obecně se zdravíme jen lehkým úklonem hlavy a rukou na srdci.“
Afghánci chtějí mír
Afghánistán je velmi chudá země, ceny v obchodech se ale blíží úrovni v Česku, pokud nejde o sezonní produkty. Průměrná měsíční mzda je ale zhruba dva tisíce korun, za což bývají lidé spokojení. Vláda není schopna občanům zajistit bezpečnost, natož nějaké služby.
Lidé se proto obrací k ozbrojeným skupinám, počet aktivních povstalců je ale podle Khazala relativně malý. „Lidé chtějí klid a mír. Nikdy jsem se nesetkal s náznakem radikalismu, spíš s apatií a beznadějí kvůli nesplněným slibům politiků.“
Afghánci na druhou stranu od státu nikdy moc nečekali. Věděli, že spolehnout se můžou jen na sebe a svou rodinu. „Kdybych ale neviděl naději na zlepšení, tak bych v té zemi asi nebyl. Za patnáct let došlo k obrovským posunům v úrovni infrastruktury nebo vzdělanosti. Pevně doufám, že se zlepší i bezpečnost.“
Klesá zájem dárců o pomoc Afghánistánu? Kde všude Člověk v tísni v zemi působí? A jak reaguje na teroristické útoky? Poslechněte si celé Interview Plus >>Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
