Chtěl bych mít za prezidenta Petra Formana, říká herec Vladimír Javorský

Herec Vladimír Javorský se narodil 2. května 1962 v Ostravě. Vystudoval brněnskou Janáčkovu akademii múzických umění. Mezi lety 1986 a 1991 hrál v divadle Husa na provázku. Od roku 1993 do roku 1999 působil v pražském Činoherním klubu. Od roku 1999 do července 2009 byl v angažmá v činoherním souboru Národního divadla v Praze. Nyní v něm hostuje v operách Toufar, Čarokraj a činohrách Věc Makropulos, Troilus a Kressida, Zahradní slavnost a Revizor. V roce 1997 byl za roli ve filmu Báječná léta po psa nominován na Českého lva, za hlavní postavu Jardy ve filmu Poupata ho v roce 2012 získal. Zpívá a hraje na saxofon, věnoval se atletice, baletu a ovládá pět světových jazyků: angličtinu, němčinu, ruštinu, polštinu a francouzsštinu.

„Cítím obrovský obdiv k Petrovi Formanovi a toho bych chtěl mít za prezidenta. To je nejrovnější člověk na celém světě, jakého jsem kdy osobně poznal. Nebo například Šimon Pánek, který dokázal svou prací v Člověku v tísni obrovské věci,“ dodává.

Intimita filmu, excentričnost divadla

Podle Javorského, který má zkušenosti divadelní, televizní i filmové, herectví na scéně a před kamerou nelze tak snadno srovnávat. „Filmové herectví není až tak strakaté. Je to herectví intimní, o osobnosti člověka. A je velmi střízlivé. Na divadle se ale máte dopouštět daleko hlubších, excentričtějších poloh, bytostně lidských a extrémnějších,“ vysvětluje a na otázku moderátorky, která divadelní hra ho v současnosti nejvíc potrápila, říká: „Spalovač mrtvol. To je opravdu svým způsobem těžké. Není záruka, že něco umíte. Nejste ten, kdo přijde a řekne si: já jsem něco dokázal. Ale nad rolí se trápíte."

Mám pocit, že se upozadilo vzdělání a kultura a řeklo se: až na to budeme mít, tak budeme mít kulturu, a do té doby je vše dovoleno. Na prvním místě jsou peníze a ukazuje se, že to není úplně nejlepší řešení.Vladimír Javorský

Soužení nad rolí ho potkalo i s postavou Vlasty Buriana v seriálu Bohéma. „Máte zodpovědnost vůči tomu člověku, géniu, vůči výsledku a přijde vám, že tomu nemůžete dostát. A někdy s tím opravdu chcete praštit,“ říká.

Rozum bez mantinelů

„Nejvíc mně vadí pýcha intelektu. Pár lidí si myslí, že je chytrých a že dokáže ostatní přečůrat, což je velmi krátkozraké. Když selže intelekt, nastoupí svaly. Mohou být hnědé, rudé, různé, které koneckonců také zmlátily Evropu, potažmo celý svět. Protože intelekt začal být vyčůraný, selhal rozum, začal si hrabat pod sebe, začal zneužívat normálních lidí, tedy těch svalů. A selhal kvůli srdci, které dává mantinely intelektu, je to i morálka. Pokud nemáme srdce v pořádku, rozum si dělá, co chce, a dopadne to špatně. Intelekt je velmi pyšný, nedává si na sebe pozor a to není dobře,“ uvažuje Javorský nad tím, z čeho plyne jeho největší současná společenská deziluze.