Tomáš Bernhardt: Stačí několik bazénů a studně jsou bez vody

23. červen 2017

Součástí „Týdne vody“ Českého rozhlasu je i fejeton historika Tomáše Bernhardta. Ten si všímá cesty Plzeňanů k dostupnosti pitné vody. A také získaného návyku na plýtvání s touto stále cennější komoditou

Před sedmnácti lety jsem trávil Velikonoce na Vysočině. Byly toho roku docela pozdě, a tak už jaro pokročilo. Vysoká modrá obloha se klenula nad krajem a pod ním jsme jezdili na kolech křížem krážem mezi rozkvetlými lukami, zelenými poli a voňavými lesy. Večer jsme pak chodívali na slivovici a kus slova k Bedřichovi. To jméno nenesla žádná hospoda, nýbrž starý sedlák a mlynář, který žil kus za vsí ve svém mlýně. Protože byl kulak, ani mu tam nezavedli elektřinu.

Bedřich se na ten zemský ráj na pohled díval trochu jinýma očima. „Už dlouho nezapršelo a zima stála taky za nic. Jestli pořádně nesprchne, bude sucho,“ říkal. Jeho pohled mi v tom krásném jaru přišel zbytečně pesimistický, nicméně měl pravdu. Sucho bylo. Myslím, že to byl ten rok, kdy třeba potok Hadovka pod hradem Krasíkovem vyschl do poslední kapky. Do poslední kapky tehdy vyschla také studna u domu, který nedaleko zrovna hostil dětský tábor. Děti si na něm počínaly, jak byly zvyklé z domova. Proč se například namáhat se zavíráním vody během čištění zubů, že.

Voda teče pořád a sama?

Člověku z města tohle ne úplně dochází. Vzdálenost od spotřebitele ke zdroji je tak dlouhá a dostupnost samozřejmá, že vědomí odpovědnosti mizí snáz než splašky ve výlevce. Voda teče přeci pořád a sama. Je pozoruhodné, jak rychle jsme si na tuto zdánlivou samozřejmost zvykli. Vždyť to není ani sto let, co město Plzeň uspokojivě vyřešilo otázku dodávek pitné vody. Do té doby byla většina lidí odkázána na možnost dojít si pro pitnou vodu někam k pumpě, kam byla přiváděna od pramenů u Všech Svatých či v Grubrovce nad plovárnou. Stará vodárna dodávala vodu spíše jen užitkové kvality. Mnoho domácností ani nemělo koupelnu. Do městských lázní se tehdy nechodilo ani tak za sportem do bazénu, jako spíš za hygienou ve vaně. Město se snažilo nedostatek vodních zdrojů řešit nejrůznějšími způsoby. Dokonce se pokusilo vyhloubit velkou studnu přímo na náměstí, což se však celkem pochopitelně neosvědčilo. Teprve stavba nové vodárny po první světové válce umožnila vybudovat systém zásobující pitnou vodou postupně celé město. A stačily nějaké tři generace, abychom pracně vyčištěnou vodou bez mrknutí oka splachovali záchody, zalévali sterilně vypadající anglické trávníky nebo plnili tisíce zahradních bazénů.

Bazény kontra studně

Co takový bazén, řeknete. Jednou se napustí a hotovo, ne? Tak nač tolik řečí. Jak ovšem spotřeba vody na tenhle účel vypadá v souhrnu, můžete se podívat v článku Kolik pitné vody proteče Českem za 24 hodin zbytečně, který byl uveřejněn na stránkách irozhlas.cz. Samotného mne to překvapilo. A to navzdory tomu, že znám zkušenost přátel z jedné vsi na severním Plzeňsku. Mívali ve studně vody dost, někdy i šest metrů. Pak ale ve svahu pod nimi vznikl shluk nových domů, takový malý satelit se spoustou bazénů a vyprahlými nakrátko střiženými trávníky, které je třeba pravidelně zalévat, a najednou ve studně neměli skoro nic.

Týden vody 2

Když je voda vzácná

Jsem rád, že jsem měl možnost mnohokrát zažít, že pitná voda není nic samozřejmého a že s jejím opatřováním mohou být spojeny docela velké problémy. A nemusel jsem kvůli tomu jezdit ani na Saharu, stačil vandr po slovenském Vihorlatu nebo prázdniny na staré chalupě v jižních Čechách, kde se jezdilo pro vodu do studánky za ves. Je dobré si vyzkoušet, že při umytí nádobí se lze obejít bez naplno puštěného vodovodu a večerní hygiena že nevyžaduje nutně čtvrt hodiny v horké sprše. Začíná léto, období výletů a cest, a tak přeji podobné cestovatelské zážitky co největšímu počtu svých spoluobčanů. Jednak je fajn si ověřit, co všechno člověk zvládne a s jakými komplikacemi se dokáže vyrovnat. A pak je tu také šance, že si na tuto zkušenost vzpomene i později doma, ať už při čištění zubů, nebo při rozhodování, jestli si skutečně potřebuje zazdít kus zahrady bazénem.

V posledních letech jsem se sám stal hrdým majitelem studny a vzdálenost ode mne jakožto spotřebitele k vodnímu zdroji se tak výrazně zkrátila. Na zprávy o výkyvech počasí a změnách klimatu jsem tak mnohem citlivější. A občas se přistihnu, jak se třeba cestou kolem Boleváku dívám přes dav lidí užívajících slunného odpoledne k západu a jak tehdy ten Bedřich si říkám, je to pěkné, ale týden mírného deště by neškodil.

autor: Tomáš Bernhardt
Spustit audio