Jak se tábořilo v dobách královny Viktorie aneb Převýchova pro příliš civilizované muže

Touto řečnickou otázkou začíná text na stránkách JSTOR Daily. Přibližuje nám odborný článek Phoebe Kroppové, historičky z Coloradské státní univerzity, která se v tomto případě věnuje počátkům táboření v Americe na přelomu 19. a 20. století.

Napětí mezi touhou vychutnat si pobyt v divočině a snahou žít i v přírodě civilizovaným způsobem trápilo také první táborníky, kteří na konci 19. století zamířili do přírody za odpočinkem, píše ve svém článku Kroppová.

Umět se o sebe postarat

Po americké občanské válce se táboření změnilo z nutnosti pro vojáky a lidi na cestách ve způsob rekreace vyšší střední třídy. Kroppová tvrdí, že táboření se ve viktoriánském období točilo kolem představy pohodlí. Pro vyšší střední třídu byl pohodlný – tedy ne chudobný, ale také ani luxusní – domov znakem solidnosti. Na druhou stranu bylo nebezpečné být „příliš pohodlný“ nebo přehnaně závislý na civilizované společnosti.

Smyslem táboření nebylo ani tak užít si přírody, jako spíš možnost zabezpečit své potřeby a skromné pohodlí daleko od civilizace. Propagátor táboření Horace Kephart na začátku dvacátého století psal, že příliš civilizovaní muži by měli „vyrazit tam, kde si můžou ulovit, chytit a sami uvařit maso, postavit přístřešek a sami se o všechno postarat.“

Táboření vlastně podtrhlo význam domácích prací, o které se obvykle staraly ženy. V článku z roku 1893 popsala spisovatelka Charlotte Conoverová výlet do Skalistých hor, který podnikla se svou osmičlennou rodinou:

„V tu chvíli nám došla velikost našeho podniku… Není tu nic, na čem bychom mohli sedět, spát, jíst nebo vařit. Žádné místo, kam bychom si mohli něco položit nebo pověsit. Jsme dvě míle daleko od vajec a šest mil od spínacího špendlíku.“ Conoverová a její spolutáborníci ale brzy ve snaze vytvořit si domov v divočině našli potěšení.

Táboření v okolí Velkých jezer (1936)|foto: CC0 Public domain

Práce pro služebnictvo

Zámožní táborníci samozřejmě byli zvyklí na to, že většinu domácích prací za ně dělalo služebnictvo. To vyvolalo otázku, zda brát na výlety s tábořením najaté pomocníky. Některé rodiny viděly v táboření příležitost odpočinout si od neustálého přikazování služebnictvu, zatímco jiné si užívaly, že nemusí samy vařit nebo mýt nádobí.

Jindy si táborníci najímali průvodce, kteří je seznámili s místní krajinou, postarali se o nepříjemné činnosti a dodali celé výpravě dobrodružného ducha tím, že ztělesňovali zábavné stereotypy. „‚Kanadský zálesák ', ‚čínský kuchař' a ‚Indiáni' se stali klasickými typy, vyskytujícími se v tábornických příbězích. Pomáhaly vytvořit zdání, že autor vyprávění je zkušený zálesák, a navíc dodávaly příběhu etnické zabarvení,“ píše Kroppová.

Celkově ale na táboření lákalo hlavně to, že bylo zjednodušenou podobou „přírodního života“ a nabízelo poučení o tom, jak to chodí ve skutečném světě. „Táboření se stalo příjemně tradiční platformou, kde bylo možné vyzkoušet si moderní ideje o rodinném životě, jako domácnost bez služebnictva, žena bez korzetu nebo zahradní posezení. Díky táboření se tyto vynálezy začaly asociovat spíš s už známou postavou průkopníka než s neznámou společností budoucnosti,“ píše Kroppová v závěru svého článku.