Sloužil v Rudé armádě, zajal ho wehrmacht. Po válce ho komunisté uvěznili za šíření letáků

Nedobrovolně narukoval do Rudé armády. Na frontě ho zajal wehrmacht, ale podařilo se mu utéct a dostat se domů. Tady se stal členem odbojové organizace Blaník. Na podzim 1944 se stal ženistou v československé brigádě v Buzuluku. V bitvě u Vyššího Komárniku ho zasáhla střepina do hlavy, ochrnul, nemohl ani křičet bolestí. Lékaři si mysleli, že umírá. V roce 1948 ho komunisté zavřeli do uranových lágrů. Šířil prý „nebezpečné“ řeči o SSSR: o gulazích, znárodňování, násilí bolševiků.

Na frontě druhé světové války

Rodina Holcova začínala na Volyni nejméně třikrát od úplného začátku. Nejdříve jim armáda vyrabovala jejich obchůdek v Českém Straklově, odstěhovali se a začali pěstovat chmel u vesnice Závidov. Přišla ekonomická krize a statek museli prodat. Koupili mlýn ve vesnici České noviny, který z pomsty vypálil jejich ukrajinský zaměstnanec, kterého předtím vyhodili, protože kradl. Opět začali od nuly. Josef Holec ovládal účetnictví, a tak se stal tajemníkem místního starosty.

Když na Volyň dorazila Rudá armáda, začalo znárodňování, otrocké práce. Obyvatelé českých vesnic, kteří vlastnili větší majetek, mizeli v sovětských pracovních táborech na Sibiři. Josefa zverbovali jako dělostřelce a vyslali na frontu. Jednotku zastavilo masivní bombardování u Žitomíru. Brigáda Rudé armády se rozprchla po celém kraji.

„Hořely tam cisterny, vlak vykolejil. My jsme vyskákali ven. Nikdo nevelel, nikdo nevěděl, co má dělat. S jednotkou jsem skončil v kukuřičném poli. Důstojníci sedli na koně a odjeli shánět jídlo po vesnicích, tři dny jsme nejedli. Najednou slyším rachot německých tanků. Naši vojáci polehávali u děl, většina z nich spala. Byly to tři německé stroje, které začaly hned pálit. Vojáci se dali na zběsilý útěk. Já jsem popadl jednoho zraněného a táhl ho na zádech,“ vypráví Josef Holec, který prchajícím nestačil a ztratil se.

Vlevo rodina Holcova, Josef Holec je nejvyšší z dětí úplně vpravo, v pozadí čeledín|foto: Post Bellum

„Ten zraněný plakal a prosil, abych ho zastřelil. Byl to komsomolec, mladý komunista, a strašně se bál, že když ho Němci dostanou, budou ho mučit. Já jsem si zase v duchu říkal: ´Kéž by nás Němci zajali, jen když nás nezastřelí!´“ vzpomíná Holec, který zraněného dotáhl až do nedalekého lesa k potoku. V noci se k sobě přitulili, aby se zahřáli. K ránu zraněný zemřel na vykrvácení.

Návrat domů

Josefa objevil místní sedlák. Mrtvému vzal boty a spolu s Josefem ho pohřbili. Josef u sedláka pracoval celý týden, a když se ve vesnici objevili vojáci wehrmachtu, kteří s vesničany směňovali, dobrovolně se jim vzdal: „Jeden z těch vojáků mluvil česky. Já na něj: ´Vy jste Čech?!´ On, že jo, ze Sudet. A co tu dělám?! Všechno jsem mu vylíčil a řekl jsem, že se chci vzdát. Postaral se o mě. Jako se zajatcem se mnou zacházeli velmi dobře. Byl jsem pracovní sila v kuchyni, pak jsem pracoval u Kyjeva v lágru, ze kterého mě dostal další Sudetský Čech sloužící ve wehrmachtu. Zařídil mi propustku jako armádnímu vozkovi, a tak jsem odešel. Tři sta kilometrů jsem se trmácel až domů,“ vypráví Josef Holec.

V Českých novinách ho vítaly samé ženy a děti, s nimi pár starých lidí. Patřil k nemnoha mladým mužům, kteří se vrátili, ostatní zahynuli na frontě, nebo zmizeli někde na Sibiři. Volyňáci se doslechli, že vzniká někde v Buzuluku československá samostatná brigáda.

Josef Holec (první zprava)|foto: Post Bellum

„Založili jsme odbojovou organizaci Blaník. Nechystali jsme proti Němcům nějaké záškodnické akce, spíše nám šlo o to, zorganizovat se, zjistit, kdo je z české menšiny schopen bojovat,“ popisuje Holec. Když v říjnu 1944 dorazila do kraje československá armáda, vstoupilo do ní skoro 12 tisíc Volyňáků – staří sedláci, řemeslníci, ale i šestnáctileté, sedmnáctileté děti a ženy, které doprovázely své muže a rodiče.

Nohy na ramena

Při první bitvě vzali nováčci z Volyně nohy na ramena. Odehrála se 9. září 1944 u městečka Machnowka: „To bylo naprosté peklo. Velitelé netušili, že kolem vesnice, 400 metrů od nás, jsou Němci, dobře připravení. Sověti tvrdili, že jsme ještě daleko od nepřátelského postavení. Do vesnice jsme nakráčeli v trojstupech jako na nástup. Byla mlha, bláto, deštivo. Když se trochu rozjasnilo, začalo to. Vypadalo to, že na nás pálí ze všech stran z minometů, kulometů a děl. Lidé křičeli a utíkali. Strhla se panika. Každý, kdo mohl, někam zalezl,“ vzpomíná na nejhorší chvíli svého života Josef Holec.

Bitva u Machnowky, u polské vesnice ležící na západním okraji Kyjevské oblasti, zahynulo nebo bylo zraněno během několika hodin 611 Čechoslováků. Jedná se o největší masakr československých vojáků během jediného dne v bitvě druhé světové války. Velitel štábu Oldřich Kvapil pro Paměť národa vzpomínal, že byl donucen začít střílet do vlastních vojáků, aby zastavil paniku a zběsilý útěk.

Nejhorší chvíle zažil Holec při bitvě u Machnowky|foto: Post Bellum

Machnowku zažila i zdravotnice Věra Tichá rozená Lahůdková: „Neumíte si představit, kolik jenom uřezaných nohou jsme viděli. Já si pamatuju, jak se to tam v té Machnowce pálilo. Tam byla taková kupa amputovaných nohou. To bylo strašné. Ale řeknu vám, že i v míru jsou věci, které jsou strašnější než válka. A teď mám na mysli 50. léta – dobu, kdy tyto moje přátele, kteří přežili, zavírali. Jeden za druhým končil v komunistickém vězení, já jsem sama několik let čekala, kdy pro mě přijdou. Nevěděli jsme proč, ale zatýkalo se.“

Josef Holec za protistátní řeči, šíření letáků, a protože neudal přítele, dostal rok a půl v uranových lágrech na Jáchymovsku. Zatkli ho 18. listopadu 1948. Po propuštění pracoval jako závozník, později jako mzdový referent a účetní.