Zatímco svět spí, Indie se probouzí ke svobodě, vítal před 70 lety Džavaharlál Nehrú rozdělení země

„Před dlouhými lety jsme si smluvili schůzku s osudem a teď přišla chvíle, abychom dostáli svému slibu. Úderem půlnoci, zatímco svět spí, se Indie probouzí k novému životu a ke svobodě.“ Těmito slovy před 70 lety vítal nastupující indický premiér Džavaharlál Nehrú nezávislost. V jeho památném projevu se ale skrývají i slova hořkosti a bolesti.

Když Nehrú večer 14. srpna 1947 stál před indickým ústavodárným shromážděním, oblasti na nově vznikající hranici se stále topily v násilnostech, které měly trvat ještě mnoho měsíců. Roztržení historických území Paňdžábu na západě a Bengálska na východě vyhnalo z domovů podle sčítání bezmála 15 milionů lidí. A víc než 2 miliony ze statistik zmizely – podlehly hladu, vyčerpání a brutálním útokům vedených někdy bývalými sousedy, jindy polovojensky organizovanými radikály všech náboženských vyznání.

„Láhaur byl najednou prázdný, nebo napůl prázdný, domy byly v plamenech – takovou svobodu jsem si nepředstavovala. Možná, že někteří ano, ale já jsem tu svobodu vůbec necítila,“ vzpomíná na svoje pocity Tahíra Mazhar. Láhaur je významné pandžábské město a ještě v době rozdělení řada jeho obyvatel nevěděla, jestli se stane součástí muslimského Pákistánu, nebo Indie. A jen nedaleko leželo další území, které dodnes symbolizuje nevyřešené spory mezi oběma zeměmi – Kašmír.

Spor o Kašmír

Kašmírský mahárádža Hari Singh|foto: Public domain, Wikimedia Commons

Britové Pákistánu nebo Indii předali jen vládu nad oblastmi, které přímo spravovali. V koloniální Indii ale bylo na 560 knížecích států, které měly větší nebo menší rozlohu a větší nebo menší míru autonomie. Mahárádžové si mohli vybrat, ke kterému státu se připojí, nebo jestli se pokusí jít vlastní cestou. A právě tou se chtěl vydat vládce Kašmíru Hari Singh. Sám byl hinduista, většinu jeho poddaných ale tvořili muslimové.

Nový vůdce Pákistánu Muhammad Ali Džinnáh sliboval Hari Singhovi všechny myslitelné ústupky, pokud se připojí k jeho zemi: „Vím, že před námi leží velká zodpovědnost a ujišťuji vás, že si zachováme přátelského ducha vůči našim sousedům a vůči všem národům světa.“

Muhammad Ali Džinnáh sliboval svým sousedům mír. Zároveň ale Pákistán zahájil záhy po vyhlášení nezávislosti blokádu zásobovacích tras do kašmírského hlavního města Šrínagaru a začal pracovat na vyvolání všeobecného ozbrojeného povstání proti mahárádžovi. Ten zase toleroval a v některých případech možná i podporoval organizované pogromy namířené proti muslimům ve většinově hinduistických částech svého knížectví.

Násilnosti v Kašmíru ale i vinou Pákistánu rychle eskalovaly a v říjnu 1947 Hari Singh usoudil, že nedokáže dál udržet vládu. Požádal proto o připojení k Indii, která o strategicky důležité území velmi stála. Indie do Šrínagaru okamžitě letecky vyslala svoje vojáky, kterým se na poslední chvíli podařilo zabránit tomu, aby město zabrali povstalci podporovaní Pákistánem.

Sedm tisíc obětí a rána, která se hojí dodnes

Indičtí vojáci v první válce o Kašmír|foto: Public domain, Wikimedia Commons, http://indianarmy.nic.in

Dne 22. října 1947, jen dva měsíce po vyhlášení nezávislosti, začala první válka mezi Indií a Pákistánem.

Kašmírské válce se zejména v Británii věnovala velká pozornost. Přestože se Britové z Indie stáhli, velkou část důstojnického sboru obou zemí stále tvořili britští vojáci. Generálové Rob Lockhart a později Roy Bucher coby vrchní velitelé indické armády i Frank Messervy a Douglas Gracey v čele pákistánského vojska usilovně brzdili vlády svých zemí a jejich válečnou horečku.

První válka o Kašmír tak představuje jeden z nejpodivnějších konfliktů v historii. Přestože trvala víc než rok a na území velkém asi jako Polsko spolu válčily státy se stovkami milionů obyvatel, obětí bylo jen kolem 7 tisíc.

Boje skončily posledního prosince 1948 příměřím. Asi dvě třetiny Kašmíru ovládla Indie, třetinu Pákistán. Dillí i Islámábád si ale dodnes nárokují celé území Kašmíru a svedly o něj ještě dvě další války v letech 1965 a 1999. A Kašmír i po 70 letech zůstává otevřenou ranou, která brání tomu, aby se vztahy Indie a Pákistánu mohly zahojit.