Paradox německých Turků: volí levici, ale podporují Erdogana
Martin Schulz jako „nepřítel Turků“ a Cem Ösdemir je „zrádce“. I takové nálepky před parlamentními volbami ve spolkové zemi zaznívaly v tamní komunitě německých Turků. Mnoho z jejích členů se odklonilo od stran, které volili v minulosti.
Důvody vysvětluje redaktor německého týdeníku Die Zeit Hasan Gökkaya.
Serdar žije skoro 20 let v Německu. V berlínské čtvrti Schöneberg provozuje holičství. Právě stříhá jednoho zákazníka, ale nedokáže se soustředit.
Teď fandím Erdoganovi
Volby jsou pro něj emotivní téma. „V první řadě by mělo jít o Německo!“ říká čtyřicátník, který má od roku 2005 německé občanství. „Nevidím rozdíl mezi CDU, SPD, Levicí nebo Zelenými,“ dodává Serdar. Dlouho volil sociální demokraty: Schrödera, Gabriela, Steinmeiera, ale Schulze odmítá.
„On a jeho strana umí jen kritizovat Turky, postavili si na tom celou volební kampaň. O problémy obyčejných Němců se nestarají!“ myslí si Serdar a ve stejném duchu pokračuje ve spílání i dalším německým stranám. „Nejsem typický fanoušek Erdogana, ale místní politici a média ho ze mě udělali!“ prohlašuje Serdar, nyní už volič FDP. Podle něj je to jediná demokratická strana v zemi, kterou zajímá především vnitrostátní politika a stará se o problémy obyčejných lidí.
Serdar je jedním ze sedmi set tisíc německých Turků, kteří mají volební právo. Německé občanství má dohromady více než 1,3 milionů Turků žijících v zemi. Obyčejně volí spíš levici a upřednostňují progresivní strany. Zatím máme k dispozici data k volbám z roku 2013, a to díky soukromému ústavu pro výzkum veřejného mínění Data4U.
Průzkum si tehdy zadala Unie Evropsko-tureckých demokratů (UETD), tedy uskupení, které lobbuje za tureckou vládní stranu AKP. Podle výsledků přišlo tehdy k volbám 70 % oprávněných tureckých voličů, což odpovídá celoněmeckému průměru. Šedesát čtyři procent dalo svůj hlas SPD, 12 procent Zeleným a straně Levice a sedm procent voličů se rozhodlo pro CDU/CSU.
Zlomová arménská rezoluce
Až doposud se mohly levicové strany spolehnout na hlasy většiny německých Turků. SPD a Zelení je mohou považovat za své kmenové voliče. Klíčem k úspěchu byla vstřícná přistěhovalecká politika, stejně jako skutečnost, že se postupně do berlínského zastupitelstva dostali i někteří němečtí Turci.
Když se Cem Özdemir, dnes předseda strany Zelených, stal prvním vysokým politikem tureckého původu, němečtí Turci si uvědomili svoji šanci a ptali se: „Když se americkým prezidentem mohl stát Afroameričan, proč by v čele Německa nemohl stanout Turek s kotletami?“
Sociální demokraté a Zelení měli dlouho snadnou práci. Stačilo jim kritizovat CDU/CSU za negativní výroky o Turcích a muslimech a sbírat za to hlasy německých Turků. Jenže tyhle časy už pominuly.
V roce 2016 přijal Spolkový sněm na popud Cema Özdemira rezoluci, kterou uznal genocidu na Arménech v Osmanské říši za nepopiratelnou historickou skutečnost. Rezoluce značně zhoršila německo-turecké vztahy a posílila Erdoganovu snahu odchýlit Turecko od směřování do Evropské unie, píše německý magazín.
O pár dní později došlo v Turecku k pokusu o převrat, při kterém zemřelo bezmála 250 lidí. Od té doby se v Turecku neustále zatýká. Za mřížemi skončili mimo jiné příznivci opozice i civilisté, včetně několika německých občanů, kteří stále čekají, až si vyslechnou obžalobu. V dubnu 2017 dostali turečtí politici zákaz pořádat v Německu předvolební kampaň, což byl jasný políček Erdoganovi a jeho straně AKP. Ankara odpověděla urážkami, vytýkala Německu „nacistické metody“ a varovala vlastní občany před cestami do této země.
Berlín reagoval zostřením politiky vůči Turecku a vzájemná nevraživost dosáhla vrcholu. Od té doby si i média a politici více všímají 2,8 milionů občanů s tureckými kořeny, kteří v Německu žijí. Mnozí z nich přišli do země v době, kdy byl kancléřem ještě Konrad Adenauer (CDU). Dnes je všichni automaticky spojují s Erdoganovo politikou, proti které se musí neustále vymezovat. Koho tyto bezvýchodné debaty omrzely, může k tomu přistupovat jako Hakan Duvan.
Mám rád Merkelovou
Hakan, 24letý mladík prodává v kiosku na berlínském náměstí Karla Marxe. Do hovorů o německo-tureckých vztazích se raději nepouští, otravují ho. Redaktor magazínu Die Zeit s ním hovořil ještě před volbami, kdy Hakan neměl jasno, komu dá svůj hlas. „Mám rád Merkelovou, není jako ostatní z CDU,“ říká mladík.
Rodiče i on podporují Erdogana, i když všechny jeho kroky neschvalují. Jestli Hakan poslechl Erdoganovu výzvu určenou německým Turkům, aby nehlasovali pro SPD, CDU a Zelené, protože jsou to „nepřátelé Turecka“, nevíme. Mladík byl před volbami na vážkách.
V jednom měl ale hned jasno: Cem Özdemir, Martin Schulz nebo Christian Lindner (FDP) nepřipadají v úvahu. Od doby, co Özdemir prosadil rezoluci o Arménech, zařadil se podle Hakana mezi největší nepřátele Turecka. Vedle kiosku na náměstí Karla Marxe, kde Hakan prodává, pokřikují turečtí prodejci ovoce, o kousek dál se line vůně z vodních dýmek a v kavárně za rohem si můžete objednat pravou tureckou kávu. Berlínská čtvrť Neukölln je proslavená množstvím tureckým přistěhovalců, píše Die Zeit.
Diskutujme spolu
V berlínském Neuköllnu bydlí i Kazim Erdogan, sociální pracovník a psycholog, který se shodou okolností jmenuje stejně jako turecký prezident. Kazim se proslavil jako zakladatel prvního Svépomocného spolku pro turecké muže. V roce 2012 přijal z rukou tehdejšího prezidenta Joachima Gaucka za svou dobrovolnickou činnost Spolkový kříž za zásluhy. Kazim se domnívá, že Erdoganovu předvolební výzvu uposlechlo jen několik málo tisíc německých Turků. Patří mezi ně prý hlavně ti, kteří jsou lapeni v trojúhelníku mezi náboženstvím, tradicí a nacionalismem.
I Kazim ale potvrzuje, že němečtí Turci necítí, že by politici zastupovali jejich zájmy. Žádné katastrofické scénáře ale neočekává. Podle něj se najde i dost takových, kteří víru v politiky neztratili. Kazim podporuje myšlenku, aby ve veřejnoprávní televizi běžel německo-turecký kanál. Podle něj je důležité, aby se Němci a Turci zase sblížili, aby spolu víc diskutovali, pili společně kávu, navštěvovali stejné spolky a mluvili o politice.
Většina tureckých gastarbeiterů nepřišla z velkoměst jako Istanbul a Izmir, ale z venkova. Většina německých Turků vyrostla v konzervativních rodinách. Podle posledních průzkumů je 45 procent z nich „docela“ až „velmi nábožensky“ orientovaných. A právě ti cítí, že na ně politici zapomínají, říká sociální pracovník Kazim Erdogan.
Nově vzniklá strana ze Severního Porýní-Vestfálska s názvem Aliance německých demokratů vyslala do voleb mimo jiné svého místopředsedu Adema Susama. Aliance cílí hlavně na migranty a voliče láká na plakáty s prezidentem Erdoganem. Zatím ale neuspěla ani v jarních zemských volbách, ani v nedávných parlamentních.
Susam působil osm let v SPD, než ji opustil, protože se podle jeho mínění málo snažila zlepšit německo-turecké vztahy. Jiné formace na tom ale nejsou o moc lépe, proto prý Německo potřebuje stranu, která by se zaměřovala na migranty, myslí si Susam.
Kolik z 2,8 milionů Němců tureckého původu ve skutečnosti podporuje Erdogana se neví. V roce 2016 mělo turecký pas asi 1,6 milionu občanů, z toho většinu tvořili plnoletí, kteří podle tureckého práva mohou volit. Když v dubnu letošního roku nechal Erdogan hlasovat o změně ústavy, k volbám přišlo jen asi 700 000 německých Turků. Z nich 63 procent vyslovilo podporu turecké vládní straně AKP. Co si ale myslí zhruba stejně velká část ostatních německých Turků nikdo netuší.
Vzhledem k tomu, že německo-turecká komunita je spíš konzervativní, můžeme vycházet z toho, že většina skutečně Erdogana podporuje. Je také možné, že tato skupina sice v Německu upřednostňuje levicové strany, v Turecku by ale volili pravicovou AKP. Jak se k sobě hodí islámská konzervativní strana a středo-levicově orientovaná partaj typu SPD?
Spolková ministryně pro migraci Aydan Özoğuzová v tom nevidí žádný rozpor. Podle ní nelze voličům vyčítat, že v Německu volí levici a v Turecku spíš pravici. Ministryně je především spokojená, že i v parlamentních volbách hlasuje tolik občanů tureckého původu. Podle ní je to důkazem, že v Německu našli i svůj politický domov.
Pozor na turecké špicly
Merve Aksoyová má své kadeřnictví v berlínské čtvrti Moabit. Merve se právě vrátila z dovolené v Turecku. Když přijde řeč na volby, raději ztiší hlas. Slyšela prý o „zahraničních špiclech“. Kadeřnice sympatizuje s tureckou sekulární středo-levicovou partají s názvem Republikánská lidová strana (CHP) a v celonárodních volbách podporuje sociální demokraty.
Pro Merve je těžko uvěřitelné, že by se většina německých Turků obrátila k SPD a Zeleným zády. „Určitě se najde pár nacionalistů, kteří je nebudou volit kvůli jejich kritickým názorům na Turecko,“ říká a po chvíli váhání dodává: „Samozřejmě, že nám žádná z těch stran nic nepřinese. Jakmile volby skončí, nikdo po Turcích ani nevzdechne.“ Tím uzavírá redaktor Hasan Gökkay svou reportáž pro německý týdeník Die Zeit.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
