Kdy začali komunisté zatýkat? Jeden z prvních „Gottwaldových mrtvých“ byl zatčen už před Únorem

7. říjen 2023

Politicky vykonstruované procesy, zatýkání nevinných lidí, perzekuce jejich rodin, tábory nucených prací a zničené životy. To jsou fakta, která také charakterizují období komunistického Československa. Obvykle je za výchozí bod považován 25. únor 1948, ale bylo tomu skutečně tak?

Období po 2. světové válce bylo dobou, kdy mělo být obnoveno demokratické Československo v tradici předmnichovské republiky, jen s jistými změnami. Historik Petr Placák v knize Gottwaldovo Československo jako fašistický stát ale konstatuje:

Pořad připravila a moderuje: Ivana Denčevová
Literárně spolupracoval: Hynek Pekárek
Režie: Michal Bureš
Host: historik Michal Stehlík.
Premiéra: 16. 10. 2017

„V roce 1945 nešlo o obnovu předválečné demokracie, byť třeba ‚omezené‘, jak se ještě dnes běžně zcela mylně traduje… Rozsáhlé politické, ekonomické a sociální změny, okleštění politické i hospodářské soutěže, glajchšaltizace kultury byly prezentovány jako zásadní oprava systému první republiky, který měl selhat. Komunistům však na rozdíl od ‚povolených‘ demokratů o žádnou opravu nešlo.“

Každá slabost se demokratům vymstila

Naopak, jejich záměrem bylo vytvořit stát na principu bolševického Ruska. A každá slabost demokratů se jim samotným velmi krutě vymstila. Můžeme začít třeba rokem 1943, kdy došlo k uzavření smlouvy mezi exilovou vládou Československa a Sovětským svazem.

„Komunistů se již na jednáních v Moskvě v roce 1943 podařilo prosadit, že post ministra vnitra obsadí svým člověkem, a tak při jmenování nové vlády v Košicích v dubnu 1945 zasvěcené příliš nepřekvapilo, že tento post získal Václav Nosek. Zajímavé je, že ten, ač komunista, se těšil důvěře svých nekomunistických kolegů – snad proto, že během 2. světové války působil v londýnském exilu.

Jeho pozdější jednání se často omlouvalo tím, že jeho podřízení jednali z vlastní vůle, přičemž on sám byl zaneprázdněn povinnostmi člena vlády… Nosek se přitom v prvé řadě řídil instrukcemi a pokyny předsednictva ÚV KSČ, v němž zasedal,“ napsal historik Milan Bárta ve své studii Posilování pozic KSČ mezi příslušníky ministerstva vnitra v letech 1945 – 1948.

A klíčové resorty zastávali také komunisté, konstatuje host pořadu, historik Michal Stehlík: „Bylo to vnitro, obrana a zemědělství, naprosto zásadní pro další vývoj událostí.“

Klement Gottwald

Bylo to jasné?

Těžko posuzovat, zda mohlo být dotyčným, které později komunistický režim semlel, jasné, co se bude dít. Zda to byla opravdu naivita, důvěra, či neschopnost předvídat záměry a taktiku komunistů, i když snad alespoň nějaké informace z toho, jak funguje a postupuje Sovětský svaz, mít mohli.

Postupné získávání pozic, využití dobové atmosféry spolu s tezí, že Sovětský svaz se vůbec nesmí kritizovat, skepse československého lidu z možností fungování předmnichovské demokracie, tíživé dopady období 2. světové války, to vše byly faktory, které je třeba připomenout a které dokázali komunisté brilantně využít.

Mohli bychom vyjmenovávat řetězec událostí, který mohl demokraty přinejmenším upozornit. Jednou z takových příležitostí byly události na Slovensku na podzim roku 1947. Vítězství tamní Demokratické strany, nikoliv komunistické strany, bylo velkým vykřičníkem pro komunisty. A tak bylo třeba i zde zasáhnout, někteří představitelé této strany byli nejen stíháni, ale také vězněni.

První „Gottwaldův mrtvý“

Není divu, že pak 23. února roku 1948 podepisuje vedoucí pracovník československého politického zpravodajství na ministerstvu vnitra Štěpán Plaček seznam. Seznam těch, které je třeba preventivně zatknout. Mezi nimi byl na předním místě novinář a publicista Pavel Tigrid. Jeho politické angažmá souviselo s lidovci. Estébáci ho tehdy nezatkli, ani nemohli – Tigrid byl totiž shodou okolností v zahraničí, kde zpracovával reportáž o podmínkách, ve kterých žili odsunutí sudetští Němci.

Zachránil si tak život, jak konstatuje publicista Pavel Kosatík v knize Tigrid Poprvé: „O tom, jaký osud Tigrida v Praze po Únoru čekal, vypovídají osudy většiny z ostatních jedenácti mužů z Plačkova seznamu, kteří neměli takové štěstí jako Tigrid a nepodařilo se jim uniknout před převratem. Někteří uprchli dodatečně – například Emilu Ransdorfovi, představiteli Svazu vysokoškolského studenta, v jehož vedení byl pravicovým protipólem komunisty Jiřího Pelikána, však přitom pomáhali pracovníci československé rozvědky.

Pavel Tigrid

Také Zdeněk „Gina“ Hašler, syn herce a písničkáře Karla Hašlera, na jaře 1948 stačil se štěstím emigrovat do Spojených států. Zdeněk Felix Uhl, v roce 1948 dvaadvacetiletý student pražské lékařské fakulty, předseda Spolku českých mediků, člen lidové strany a studentský redaktor Lidové demokracie, dopadl hůř. Při razii v noci z 22. na 23. února byl zatčen, uvězněn a v létě 1948 odsouzen k dvacetiletému žaláři.

Asi nejtragičtěji z lidí na seznamu dopadl Rostislav Sochorec, před Únorem poslanec parlamentu za lidovou stranu. Při Únorové razii byl zatčen a umístěn v psychiatrické léčebně, kde podle komunistických úřadů spáchal sebevraždu oběšením. Později se o něm psalo jako o jednom z prvních ‚Gottwaldových mrtvých‘.“

autor: ide
Spustit audio