Jan Fingerland: Nová, ještě nebezpečnější válka na Blízkém východě

Jde vlastně o pokračování aktuální vnitroirácké krize, která vypukla referendem iráckých Kurdů o vyhlášení nezávislosti, s níž centrální vláda v Bágdádu nesouhlasí. Situaci ztěžuje kurdská snaha tím, že chce zahrnout do svého budoucího státu i ta území, která samotný Irák za součást kurdské autonomie nepokládá. Jde zejména o oblast Kirkúku. Irácký prezident Abadí pohrozil Kurdům vojenskou akcí a v pondělí svůj slib splnil.

Irácké jednotky v pondělí obsadily Kirkúk a poté (za pomocí jezídských oddílů) i Sindžár. Není přesně jasné, co se odehrálo, část kurdských jednotek zřejmě opustila Kirkúk bez boje, zatímco jiní bránili město se zbraní v ruce a mluví se o četných obětech. V Sindžáru Kurdové zřejmě ustoupili dříve, než dorazili Iráčané a žádné boje se neodehrály.

V severoiráckém Kirkúku začíná další válka, v níž Kurdové a Arabové stojí proti sobě|foto: ČTK/AP,ČTK

Kurdské zaváhání

Kurdský postup – nebo spíše ústup – byl zřejmě důsledkem špatné koordinace a plánování iráckých Kurdů. Barzáního Kurdská demokratická strana obviňuje Vlasteneckou unii Kurdistánu ze zrady kurdského lidu, unie zas tvrdí, že to byla jen ona, kdo nasadil své lidi do boje. V každém případě se projevila stará kurdská bolest nejednoty, která vedla k tomu, že možný budoucí Kurdistán přišel o území bohaté na ropu, klíč ke svému ekonomickému přežití.

Celá situace má zajímavé, a také nebezpečné aspekty. Jedním z nich je snaha Kurdistánu nejen vyhlásit nezávislost, ale připojit ke svému území i sporná pohraniční teritoria, jako je právě Kirkúk a okolí. To je mnohonárodnostní město, v němž jsou Kurdové jen jednou z etnických skupin. Část obyvatel Kirkúku, zejména Turkmeni a Arabové, spíše vítají příchod iráckých jednotek.

Paradoxně to ale byli právě kurdští Pešmegové, kdo Kirkúk včas obsadil ještě před tím, než se ho v roce 2014 zmocnil Islámský stát, čímž město uchránil od velkého utrpení.

V severoiráckém Kirkúku začíná další válka, v níž Kurdové a Arabové stojí proti sobě|foto: ČTK/AP,ČTK

Jako příklad může sloužit Mosul, který Kurdové v moci neměli. Irácké jednotky před džihádisty uprchli a Mosul pak žil tři roky pod vládou náboženských fanatiků a v posledním roce značně strádal během krvavého dobývání ze strany irácké armády, ale i kurdských sil. Tyto kurdské zásluhy jsou zřejmě už zapomenuty.

Americké rozpaky

Jiný zajímavý aspekt kurdsko-iráckého střetu spočívá v tom, že spor staví do absurdní situace Spojené státy, dosavadního sponzora jak iráckých Kurdů, tak irácké vlády. Prezident Trump jen prohlásil, že je z celé záležitosti nešťastný a že si nepřeje, aby byly americké zbraně používány ve vnitrostátním iráckém konfliktu.

Donald Trump|foto: CC0 Public domain

Je také dlouhodobě známo, že Spojené státy si přejí udržet Irák jednotný. V zákulisí se zřejmě snaží zprostředkovat jednání. Není zatím jasné, zda se Kurdové budou snažit ztracené město dobýt silou, případně jak by se to projevilo v celém Iráku, včetně boje s nyní již hroutícím se Islámským státem, ani jak do celé věci mohou být zapojeny další mocnosti, o slovo se hlásí Turecko a Írán, státy s rozsáhlými armádami, letectvem a samozřejmě zájmem na pacifikaci Kurdů.

Íránské ambice

Dění v iráckém Kurdistánu se ovšem týká mnohem širšího procesu, než jsou kurdské ambice nebo zatlačování sunitských extremistů. Jde zejména o expanzi Íránu v oblasti mezi irácko-íránskou hranicí a Středozemním mořem. Obsazování Kirkúku sice formálně provedla irácká armáda, ale pod iráckou vlajkou tam ve skutečnosti operovaly mnohem efektivnější jednotky, které jsou pod vlivem Íránu (Jednotky lidové mobilizace Hašd aš-Šaabí a Federální policie).

V severoiráckém Kirkúku začíná další válka, v níž Kurdové a Arabové stojí proti sobě|foto: ČTK/AP,ČTK

Do Iráku dorazil před útokem na kurdské pozice i generál íránských Revolučních gard Kásem Solejmání. Jinými slovy, kurdský ústup znamená také nástup íránských a proíránských sil.

Tento pohyb je součástí ještě hlubší přeměny regionu, v němž byly nejdříve oslabeny národní vlády arabských států, které nahradili sunnitští radikálové a po jejich vytlačení vakuum právě v těchto týdnech vyplňují Íránci a jejich klienti, jako jsou irácké šíitské jednotky a nebo syrská vláda.

Totéž se paradoxně děje i v případě v úvodu zmíněné syrské Rakky, kterou pomáhají osvobodit syrští Kurdové a sunnitští Arabové, ale radovat se nakonec bude Damašek a Teherán.