Eva Kadlčáková: O kolečko víc

Nebylo to ode mě pěkné, pravda, právě jsme u ní poobědvali dobrého pečeného kuřátka a zajedli ho chutným plněným perníkem. Ale právě, když nejmenší vnouček rozdrobil zákusek po stole a já se začala shánět po tom praktickém miniluxíčku, který jsme babičce darovali k vánocům před dvěma lety na její vlastní přání (!), zjistila jsem, že nikde v kuchyni nevisí. Ba nejsou tam ani známky po tom, že by kdy nad linkou visel.

Protože svou matku poměrně dobře znám, zamířila jsem celkem najisto do velké šatní skříně v předsíni. A opravdu: malý stolní vysavač tam ležel pečlivě zabalený v krabici hned vedle velkého pokojového luxu, který moje drahá máti pořídila už před dvaceti lety, ale je pořád jako nový, protože ten, co byl už tenkrát starý, stále ještě fachčí.

A tak se „nový“ šetří coby sváteční. Stejně, jako se jako supersváteční šetří i ten nejnovější, který mami koupila předloni od podomního obchodníka za ukrutný peníze, protože, jak řekla, pán byl tak nuzně oblečen a bylo jí ho líto. „Akorát, že už nám teď s tátou nezbylo na pohřeb,“ zalitovala pouze…

Luxíček se naopak dočkal pohřbu zaživa. Nejenom, že chladnul v bedničce, ale navíc nebyl ani nabitý, a tak nám byl opravdu houby platný. „No právě,“ nechala se slyšet mami, a že je to s tím nabíjením zbytečně složitý a že když ho potřebuje a má ho nejprve půl hodiny nabíjet, to že si to radši zametete smetáčkem... atd. atd.

Bylo zbytečné jí vysvětlovat, že kdyby vysávátko viselo v nabíječce, že by bylo vždy připraveno pomoci. Ne, v tu chvíli už máti kapitolu luxík uzavřela a vzhledem k tomu, že se začala zajímat o funkci CD přehrávače, bylo mi jasné, že luxíček zůstane navždy zapomenut v propadlišti vestavěné skříně.

„Tady kdybys mi, Šimůnku,“ obrátila se babi na staršího vnuka, protože já jsem přece „naprosto nesnesitelná“, „ukázal, jak se otevírá ten obdélníček a jak se pouští to kolečko.“ „Cože?“ reagovali jsme se Šimonem oba stejně a pobaveně se po sobě podívali. „No tady ten obdélníček..., ten umim pustit, ale nevim, jak ho otevřít, abych si ho mohla vyměnit.“

Ukázalo se, že babička si za posledních pět let, kdy má doma CD a MC přehrávač - evidentně další nevhodný dárek - nevyměnila kazetu a poslouchá Pavla Bobka pořád dokola. Zatímco Helenku Vondráčkovou si nepustila vůbec, protože ta je „na kolečku“… A i když se to Šimon pokusil zvrátit obsáhlým vysvětlením spojeným s opakovanými názornými ukázkami, bylo jasné, že u stávajícího stavu už zůstane.

Poslední díl nedělního seriálu „Elektronika v domácnosti mé matky“, se odehrál u počítače. Ten si přála loni. Pominu, že se za ten rok nenaučila napsat ani e-mail a přesto dokázala PC totálně zavirovat, takže můj muž měl s jeho přeinstalováním poměrně hodně práce. Tentokrát však ukázala na fungující hardware a povídá: „Odvezte si tu bedýnku. Už mi to tady teď pěkně funguje, takže jí vlastně nepotřebuju. Já používám jenom klávesnici a obrazovku!“

Abych to uzavřela: můj muž poplácal babi po ramenou, poděkovali jsme za bábovku a odjížděli s poznáním, že dárky pro letošní svátky musíme promptně přehodnotit. Žádné DVD, aby si babi mohla natáčet Okouzlení a učit se interaktivně němčinu, ale pěkně zase osvědčené pantofle, mýdla a jehlice na pletení. Věci, které nevyžadují návod. Věci, které mají tak nějak - geniálně a jednoduše - „o kolečko míň“.