Josef Brož: Naděje? Iluze? Prezident Macron osobností roku 2017

Nikomu z jeho předchůdců se dosud nepodařilo to, co jemu. Po měsících propadu, jenž přišel v létě, se dokázal koncem roku zvednout zpátky. Francie ale zatím stále stojí na přelomu změn.

Macron jako příští vůdce Evropy?

Zdá se to být víc než zřejmé: kam Macron vkročí, zní potlesk. Nejvíce v zahraničí, ve Francii méně, ale přesto... Popularita stoupá i tam. Hned několik titulních stran prestižních magazínů věnovalo Emmanuelovi Macronovi, čerstvému čtyřicátníkovi, titulní stranu. A zvýšenou pozornost. Po německém magazínu Der Spiegel to byl americký Time, po něm naposledy britský The Economist.

V polovině října magazín Der Spiegel zdůraznil polemický aspekt Macronovy osobnosti, když vybral část jeho odpovědi, jež v němčině zní ostře: „Nejsem arogantní!“ Dále ale věta pokračovala: Jsem odhodlaný!“

V listopadu týdeník Time publikuje velký rozhovor a fotografii Macrona s titulkem: „Příští vůdce Evropy.“ K tomu ale přičinila redakce hvězdičku a dovětek: „Pokud dokáže vést Francii.“

Nejmladší prezident Francie v její historii - Emmanuel Macron|foto: licence Creative Commons Attribution 2.0 Generic, Ecole polytechnique Université Paris-Saclay

To se mu zatím, přese vše, kupodivu daří. Kadence, s jakou se dokázal na titulních stránkách prestižních zahraničních časopisů vyšvihnout, potvrzuje jeho vysokou schopnost vládnout - především komunikaci.

Když Time napsal, že díky Macronovi se Francie „může stát mezinárodní mocností mnohem důležitější, než byla v posledních desetiletích“, je to výrazná poklona. Vítězné marektingové tažení uzavřel zatím Macron titulní stranou The Economist z minulého týdne, kde čteme: „Evropský spasitel?

Macron zde kráčí suchou nohou po hladině moře. Navzdory větě tázací, je zjevné, že liberální týdeník vidí v Macronovi toho, kdo může ukončit éru Francie jako „nereformovatelné země“. Svědčí o tom i skutečnost, že tentýž týdeník označil nejnověji Macronovu Francii za „zemi roku 2017“. To opravdu nebylo dlouho slyšet.

Těžkosti, jimiž prochází v Německu kancléřka Angela Merkelová, čelící dramatickému propadu v popularitě, jsou v kontrastu s vyhlídkami Macrona. Ambice stát se lídrem Evropy lze Macronovi vyčíst nejen z očí, ale i ze rtů. Vize mu nechybí. Průzkumy ukazují, že Macron překonal krizi důvěry z léta tohoto roku, kdy završoval svých 100 dní v úřadě.

Podařilo se mu zvládnout i vzedmuté sociální hnutí. Prosazení změn v pracovním zákoníku se sice neobešlo bez úprav, jeho schválení v obou komorách parlamentu je ale evidentně jeho úspěchem - a velkým úspěchem vlády premiéra Édouarda Philippa.

Francouzský ministr financí Emmanuel Macron, detail|foto: Wikimedia Commons, CC-BY-SA-3.0, Claude Truong-Ngoc

Slova, slova, princi!

Jenže. Navzdory tomu, že klíčové agentury dávají všechny Macronovi zvednuté palce (Ifop s Odoxou, obě: 55 procent, Ifop pro Paris Match dokonce 57 procent) a potvrzují obrat veřejného mínění, je tento výsledek stále na úrovni očekávání.

Ředitel agentury Ifop Fréderic Dabi připomíná, že Macron uspěl ve schopnosti inkarnovat prezidentskou funkci (na rozdíl od předchůdce Hollanda), dokáže reagovat přiměřeně (ani hyperaktivně jako Sarkozy, ani laxně jako Hollande), a dokonce i „plnit to, co řekl“ (v tom se nedařilo téměř nikomu z jeho předchůdců). „Francouzi mu nechávají čas,“ říká ředitel, „očekávají, co uvidí v delším údobí.“

A v tom je celý půvab výzkumů. Mohou sice nabízet popularitu, důvěru i očekávání, neodhadnou ale konečné výsledky. Stručně a jasně: Macronovi se podařilo na domácí i zahraniční scéně být mužem roku 2017, vzbudit naději a pozornost. Podobně jako papež František, s nímž se Macron dělí o prvenství osobnosti roku.

Josef Brož|foto: Radko Kubičko

Sliby nezarmoutíš, slovy můžeš vzbudit obdiv. A naděje, jak známo, nebývá dobrým soudcem. Bývá sestrou iluze. Po níž přichází kmotřička deziluze. Ve Francii zatím ale vládne stav, režim a vláda tzv. Macronie. Opozice chřadne, slyšet ji není příliš.