Robert Schuster: Osmičkový rok ukáže, že se Rakušané s republikou již dávno smířili

Svou republiku v roce 1918 získali i Rakušané. Ale například na rozdíl od Čechů považovali nové poměry dlouho za katastrofu. Pro ně to byl okamžik, kdy skončila věčná a zdánlivě stabilní monarchie, namísto ní přišly poválečný chaos a revoluce. Nový samostatný rakouský stát vzniklý v roce 1918 byl považován za neživotaschopný, a proto hledal spojení s Německem.

Co se ale nepovedlo hned po první světové válce, nastalo o 20 let později, když se Rakousko stalo v rámci tak zvaného „anšlusu“ součástí Hitlerovy nacistické říše, a to se všemi negativy, jež to s sebou přineslo.

V bilanci rakouských osmičkových výročí proto nelze vidět rok 1918 bez roku 1938. A jak ukazuje dramaturgie letošních oslav, má být tato souvislost neustále připomínána. Ukazuje to, jak velký posun v rakouské společnosti nastal ve srovnání s předchozími dekádami.

V této souvislosti bude zajímavé sledovat, jak se k výročí samostatné republiky postaví vládní partner konzervativních lidovců kancléře Sebastiana Kurze, strana Svobodných. Když v roce 1955 vznikla, tak se její zakladatelé příliš netajili tím, že by Rakousko viděli opět nejraději v německé náruči. Později zdůrazňovali příslušnost země k německému kulturnímu prostoru.

Logo|foto:Český rozhlas

Stagnace a přešlapávání na místě

Svobodní se v nedávné minulosti vzdali mnohého z původní ideologie, jenom aby jim nikdo nevyčítal nostalgii po Velkoněmecké říši, ale považoval je naopak za loajální vůči současné republice.

A jejich předseda, nový vicekancléř Heinz-Christian Strache, dokonce přistoupil na něco, co v minulém politickém životě, když byl ještě šéfem opozice, kategoricky vylučoval: coby čerstvě druhý muž vlády hodlá zpívat rakouskou hymnu v aktualizované verzi, v níž se zpívá o Rakousku jako o „zemi synů a dcer“ namísto původní verze „země velkých synů“.

Nová rakouská vláda ale podle všeho nehodlá v roce 2018 pouze bilancovat a nostalgicky vzpomínat. Má ambici, aby byla slyšet i jinde v Evropě, zejména pak v její metropoli. Příležitost k tomu bude mít, až v druhé polovině roku převezme na šest měsíců předsednictví v Evropské unii.

V programu Kurzova kabinetu se uvádí, že vláda toho chce využít ke změně ve fungování Společenství a přiblížit ho občanům. Možná, že to bude na delší dobu poslední příležitost k podobným cílům.

Logo|foto:Český rozhlas

Již na jaře následujícího roku totiž bude mít EU úplně jiné priority: koncem března by měla dosavadní osmadvacítku opustit Velká Británie, v červnu 2019 pak jsou na programu volby do Evropského parlamentu, po nichž – jak ukázaly roky 2014 nebo 2009 - může následovat i několikaměsíční hledání nové Komise i dalších klíčových orgánů Společenství.

Jinými slovy hrozí stagnace a přešlapávání na místě, což Evropská unie potřebuje v současném rychle se měnícím světě ze všeho nejméně.