Hudba ze zapadlých vesnic: Nová alba, o kterých ještě uslyšíte – leden 2018

Skotská zpěvačka a houslistka Bella Hardy patří k sebevědomým ženským autorkám, schopným využít podněty z tradice, moderního folku a soft rocku do jednoho silného hudebního vyjádření. Řazení k anglickému folku, zdůrazněném v roce 2014 vítězstvím v prestižní anketě BBC 2 Folk Awards, už u ní ale dávno není pravdou.

Bývalá folkařka, jak ji dnes s humorem v Británii titulují, se na dva roky přesunula do amerického Nashville a vedle hudby se na nedaleké farmě věnovala chovu koní. Navštívila také Čínu a mezitím s rockovým producentem Paulem Savage (Mogwai, The Delgados) připravovala nové album Hey Sammy.

Varující mentorování směrem k mladým dívkám s textem – „nesnažte se za každou cenu splnit všechna na vás kladená očekávání, je mnohem důležitější zůstat samy sebou“ – balí Bella Hardy do jemného feminismu a ani vzdálenost od domova ji nezbavila potřeby komentovat nárůst rasismu po Brexitu v Británii.

Americká zpěvačka Kyle Carey příznivce progresivní gaelské hudby namouduši neuhrane: s osobním trademarkem gaelic Americana slaví úspěchy hlavně u konzervativních posluchačů.

Důvod, proč se albu The Art of Forgetting věnujeme, spočívá v překvapení z pohledu na sestavu spoluhráčů: vkusnou sbírku devíti vlastních a dvou tradičních skladeb produkoval Grammy oceněný americký hudebník Dirk Powell, na housle hraje John McCusker, na píšťaly Mike McGoldrick, s trumpetou září Kai Welch. No a to nejlepší nakonec: ve sborech se co chvíli objevuje Rhiannon Giddens.

Vysvětlení není složité: Rhiannon si vzala Ira, napůl žije v Dublinu a plynně mluví skotskou gaelštinou. Jazykem, který Kyle studovala na skotském ostrově Isle of Sky a následně na kanadském Cape Breton, považovaném za největší zámořskou skotskou komunitu. Ostatně témata alba tomu odpovídají: nucená emigrace, pláč po domově, hrdost na původní kořeny.

Skupinu Dirtmusic vedou dva rockoví matadoři Chris Eckman a Hugo Race. Od chvíle, kdy vyrazili do Mali na festival v poušti a začali vydávat alba, na nichž protnuli západní rock s malijskou a tuarežskou hudbou, se toho hodně změnilo. Zatímco Hugo se dál věnuje vlastním rockovým projektům, Chris založil label Glitterbeat, který se během několika let proměnil v snad nejodvážnějšího současného hledače naprosto unikátní hudby přesahující do mnoha kultur. Glitterbeat za to právem získal už tři významná ocenění veletrhu Womex a Dirtmusic pověst kapely s pevným uměleckým postojem.

Novému albu Bu BirRuya se v tomto pořadu budeme zanedlouho určitě věnovat, takže jen krátká informace: natáčelo se v Istanbulu a Chris s Hugem tentokrát vzali do party členy vynikající turecké psychedelické skupiny Baba Zula.

A když byla řeč o vydavatelství Glitterbeat, není ideálnějšího důkazu o jeho zaměření než debutové album skupiny TootArd. Pochází z Golanských výšin, sporného území dříve patřícího Sýrii, od roku 1967 okupovaného Izraelem. Tamní obyvatelé žijí schizofrenním způsobem: nemají ani syrskou ani izraelskou státní příslušnost, a pokud chtějí cestovat, úřady jim vydávají namísto pasu mezinárodní průkaz Laissez Passer. Dal by se volně přeložit jako nechte je projít a proč ho skupina TootArd zvolila za název debutu, asi není nutné vysvětlovat. Svou identitu našli TootArd v hudbě: zahrnuje tuarežský kytarový rock, dub reggae, ska, severoafrické rytmy a tradiční vlivy z oblasti Levante. V promo textu za skupinu lobuje sám Chris Eckman a vystačí si jedinou větou: Nechte je projít.