Zima nám nebyla ani při dvacetistupňových mrazech, vzpomíná bývalá novoměstská závodnice
Lyžování jako sport, ale také lyžařská móda a výbava pro lyžaře za posledních sto let je k vidění v Horáckém muzeu v Novém Městě na Moravě. V čem se jezdilo, závodilo i reprezentovalo na bílých svazích, ukazují figuríny oblečené především do exponátů posbíraných od skutečných lyžařů.
Na šedesát závodníků, reprezentantů, ale především místních nadšenců do běžeckého sportu darovalo své oblečení, lyže, boty, hůlky, fotografie i trofeje.
„Tohle jsem já,“ směje u figuríny oblečené komplet do jejího oblečení se bývalá závodnice Marie Holíková rozená Ondráčková. Narodila se v roce 1941 a o deset let později začala závodit. „Já jsem se na lyže bála, ale měli jsme ve škole párkové závody, a kdybych se do nich nepřihlásila, dostala bych dvojku z tělocviku. Tak jsem to zkusila, hned jsem vyhrála a další rok už jsem jela na okresní závody.“
Polovinu platu dala za ručně šité lyžařské boty
Marie Holíková věnovala muzeu svou bundu, kalhoty, šátek, čepici, boty i lyže. „Ty rukavice, to jsem si pletla, ponožky jsme si pletli, podkolenky, všechno. Tohleto jsou moje boty,“ ukazuje pevnou černou kvalitní botu upnutou v lyži. „To mi celé ručně šil pan Sláma z Jiříkovic, je to celé ručně šité, vypodsazené, tehdy stály 320 korun. Když jsem nastoupila do OÚNZu, měla jsem nástupní plat 620 korun. Rodiče mě museli živit a já jsem si z mého platu koupila ty boty,“ usmívá se lyžařka.
Dříve se lyžovalo velmi nalehko: „Já jsem jezdila v těch tenkých kalhotách a pod tím jsem neměla nic. Všichni se divili, říkali, že mi lezou holá kolena, ale nám to nevadilo, my jsme byli z tréninku uhonění, i když bylo dvacet stupňů mrazu.“
Dnes už by ve starším oblečení nikdo nejezdil
Lehké oblečení z materiálů bez termo vlastností ještě pamatuje i generace paní Marcely Dudové, jejíž dcera závodila v sedmdesátých a osmdesátých letech. „Divím se, že nám v tom nebyla zima, dnes už by v tom nikdo nejezdil,“ říká. Také její kompletní vybavení teď vlastní muzeum – čepice, rukavice, svetr, šponky, boty. „Věnovala jsem plnou kárku věcí, protože jsme dělali doma čistku. Škoda, že jsem to nevěděla dřív, mívala jsem i lyže po sobě, když jsem byla malá a lyžovala jsem v Jihlavě U křížku s takovou kuličkou na špičce, ale ty už jsou dávno vyhozené,“ lituje paní Marcela.
Předchůdce biatlonu znají sokolové
Na fotografiích v Horáckém muzeu je vidět, že na Novoměstsku lyžovaly vždy celé generace rodin. Na lyže se dalo ve zdejších zimách stoupnout hned u dveří domu, a ve školách závodily téměř celé třídy. Historie lyžování dokládá i závody se střelbou, i když se tenkrát zdaleka nejmenovaly biatlon. „Jmenovalo se to Sokolovský závod branné zdatnosti, ten jsem jezdila. My jsme taky měli flintu na zádech,“ vzpomíná Marie Holíková s úsměvem.
Svým způsobem závodí lyžařka do dneška. „My vždycky v lednu soupeříme, kdo bude první na lyžích. Letos mě ani Jarka Kopřivová mladší nepředstihla, ani holky Stehlíkovy. Aglája je pětatřicátý ročník, Nina osmatřicátý, a taky pořád jezdí, občas se potkáváme. Ale letos mi dcera půjčila lyže a vyrazila jsem už druhého ledna,“ směje se Marie Holíková.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
