Jindřich Šídlo: Co máte pořád s tím referendem?

9. únor 2018

Ve stínu dramatických událostí prezidentské volby jsme skoro zapomněli na jedno významné výročí. Počátkem ledna uplynulo přesně pět let od významné chvíle v dějinách české demokracie – od dvou místních plebiscitů v Praze 7 a Plzni. Zní to možná poněkud méně velkolepě, než byste očekávali, ovšem skutečně šlo o historicky nepominutelné události.

V Praze 7 a Plzni se konala jediná dvě místní referenda, k nimž přišel požadovaný počet 35 procent voličů, a mohla tak být uznána. Samozřejmě především díky tomu, že se tehdy konala souběžně s prvním kolem historicky první přímé prezidentské volby.

Žádný jiný z desítek vyhlášených místních plebiscitů o věcech, které by snad mohly lidi trápit, protože je mají za domem, už nikdy platný nebyl, i když se hlasovalo třeba při komunálních volbách. Tolik snad k aktuálním žhavým debatám na téma přímé demokracie a upírané touhy Čechů rozhodovat v ní.

Nízká účast

Samozřejmě, existuje tu onen nepominutelný argument, že by celostátní referendum, které mimochodem máme v ústavě již 25 let, patrně přilákalo mnohem víc uvědomělých občanů. Možné to jistě je, ale zaručeno to rozhodně nikde není. Stačí se podívat na Slovensko. Od roku 1993 tam měli 8 plebiscitů, to poslední před třemi lety. Platné bylo jediné, to o vstupu do EU v roce 2003, stejně jako zatím jediné uskutečněné celostátní v Česku.

S referendem je to trochu jako s přímou volbou prezidenta – dobře to zní, voliči na to slyší, ale každý trochu zodpovědný politik z něj má už dopředu hrůzu. Nejlepším příkladem může být prezident republiky Miloš Zeman, dnes samozřejmě jeden z velkých propagátorů referenda na jakékoliv téma.

Volby, volební urna, referendum

Přesto jeden z jeho nejvýznamnějších státnických kroků přišel, když byl tehdejší předseda ČSSD pod tlakem části strany ochoten zapomenout na svůj vlastní volební program a před 20 lety jako lídr opozice netrval na referendu o vstupu do NATO.

Sociální demokraté jej tehdy pomohli protlačit v parlamentu a mnoho z nás je za to Miloši Zemanovi dodnes vděčných. A proto také má prezident pravdu, když připomíná, že to byl on, kdo „dovedl zemi do NATO“. Ne že by to byla celá pravda, ale aplaus si za to dodnes zaslouží.

Referendum stále nikde

Sepsat zákon o obecném referendu se už pokoušel v této zemi ledaskdo, v minulém volebním období to zkoušeli sociální demokraté. Jedno z dat, kdy měl začít zákon platit, bylo dokonce stanoveno na 1. ledna 2016. Je to již více než dva roky – a referendum stále nikde.

Byl to moudrý postup, z nějž by se teď mohlo poučit hnutí ANO. Přestože ke střetu zájmů Andreje Babiše a jeho integritě můžeme mít řadu výhrad, jedno bychom mu věřit měli: Babiš opravdu nechce opustit EU, protože významná část jeho byznysu leží právě tam.

Premiér Andrej Babiš

A člověk nemusí být úplný génius, aby pochopil, že všechna ta urputná snaha a volání Tomia Okamury či komunistů po referendu směřuje právě k tomuto cíli. Pokud se obecné referendum jednou v českém právním řádu objeví, dříve či později na otázku vystoupení z Unie prostě dojde.

A tak přichází čas na vysokou školu politické taktiky a sice trochu omšelé, ale stále platné argumenty o nesmírně komplikovaném a legislativně nedostatečně komplexním řešení navrhované úpravy, což se dá přeložit ve sněmovně oblíbeným rčením „zakopej to pod podlahu jednacího sálu a sedni si na to“. Tak se povedlo nevypočitatelné referendum zamést v minulém volebním období, a tak se s ním dá naložit i v tom stávajícím.

Babiš přes všechnu kritiku skutečně Česku může významně prospět. A je v tomto případě jedno, že při tom bude mít před očima hlavně svou německou chemičku a pekárnu či michelinskou restauraci na francouzském pobřeží. Protože to jsou ony věci, o kterých skutečně sní, když náhodou spí.

Spustit audio