Babiš se nemá čeho bát. Spolupráce s StB není smrtelný hřích, píše slovenský komentátor

Publicista a historik Patrik Dubovský se v komentáři uveřejněném ve slovenském deníku SME věnuje soudnímu sporu českého premiéra v demisi Andreje Babiše z hnutí ANO se slovenským Ústavem paměti národa (ÚPN).

Se slovenskou obdobou českého Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) se Babiš soudil kvůli dokumentům označujícím jej za tajného spolupracovníka komunistické Státní bezpečnosti (StB). Soud skončil vítězstvím slovenské instituce a český premiér zvažuje další postup, včetně žaloby na slovenské ministerstvo vnitra.

Dubovský ve svém komentáři tvrdí, že čerstvě ukončený soudní spor o údajné neoprávněnosti Babišovi evidence ve svazcích StB „nesmazatelně ilustruje bizarnost, ale i funkčnost soudního systému Slovenska coby třetí moci ve státě“.

Zásadní význam má prý průběh sporu i jeho výsledek také na životaschopnost demokracie a právního státu na Slovensku. Autor textu soudí, že verdikt nemá jen jednorázový účinek, ale představuje i precedent, který bude mít dlouhodobý dopad.

Rozsudek, který vychází z předchozího rozhodnutí slovenského Ústavního soudu, vyložil, jak se má u našich východních sousedů vykládat tamní Zákon o paměti národa. Teď je jasné, že musí být respektovaný v části, která nařizuje Ústavu paměti národa zpřístupňovat dokumenty StB v takovém stavu, v jakém je instituce převzala – tedy neupravené.

Nemám se čeho bát

Ranou pro samotného Andreje Babiše se podle Dubovského jeví jeho vlastní výpověď z července roku 2002, kdy Zákon o paměti národa přijala slovenská Národní rada (NRSR). Babiš byl tehdy ve slovenských novinách Národní obroda představený jako „známý československý podnikatel, uvedený v takzvaných Cibulkových seznamech jako spolupracovník StB.“

Publicista Dubovský cituje tehdejší Babišovu reakci na článek. Současný šéf hnutí ANO tehdy uvedl, že „považuje zákon o zpřístupnění dokumentů bezpečnostních složek státu za dobrý, neboť se nemá čeho bát.“

Andrej Babiš se nemá čeho bát ani dnes. Evidence v dokumentech StB nebo vědomá spolupráce s ní totiž není smrtelný hřích. „Tím by bylo to, pokud by Andrej Babiš někoho připravil o život, zdraví nebo důstojný život,“ píše Dubovský.

Ministři vnitra V4, jednání ministrů vnitra zemí visegrádské čtyřky, Robert Kaliňák

Podle něj platí pravý opak. Šéf nejsilnější politické strany v Česku, členské zemi Evropské unie, OECD nebo NATO a premiér České republiky v demisi, který má druhou šanci získat pro svou vládu důvěru české Poslanecké sněmovny, prý symbolicky připomněl údajně „slepý“ výkon spravedlnosti na Slovensku.

Navíc je podle autora kauza sama o sobě choulostivá a svým způsobem ojedinělá. Patrik Dubovský svůj názor opírá o tvrzení, že slovenský Ústavní soud seznal, že praxe pracovníků jedné z bývalých mocenských institucí – tedy příslušníků StB – je právně nedůvěryhodná.

Je prý nutné rovněž vnímat fakt, že soudní systém postkomunistického Slovenska se „s detailní pečlivostí a odvahou vyjádřil ve prospěch právní opodstatněnosti jiného slovenského orgánu – Ústavu paměti národa“. Ten byl přitom zřízen svobodnou vůlí slovenských zákonodárců, připomíná publicista.

Pokud se vše odehrálo tímto způsobem a ve hře nejsou nějaké jiné zájmy nebo kalkul, došlo k pozitivnímu vývoji. „Druhý rozsudek Krajského soudu v Bratislavě – za využití verdiktu slovenského Ústavního soudu – napravil sporné rozhodnutí Nejvyššího soudu,“ popisuje Dubovský s odkazem na vývoj Babišovy kauzy na jednotlivých stupních slovenské justice.

Přístup podle něj zejména demonstruje žádanou zásadu „nulové tolerance“. A může prý rovněž přispět ke zvýšení důvěry ve výkon spravedlnosti na Slovensku nejen u všech občanů, ale zejména u obětí komunismu.

Další bizarní spor?

Z hlediska dalšího vývoje budou především zajímavé další kroky samotného Andreje Babiše. Dubovský podotýká, že politik stojí před volbou, jestli rozsudek přijme a půjde dál, nebo se vrhne do dalšího, údajně „bizarního“ sporu. Tentokrát zřejmě se slovenským ministerstvem vnitra.

V tomto ohledu je ale prý v podstatě jedno, jestli Babiš žaluje Ústav paměti národa nebo ministerstvo vnitra. Ani jedna z těchto slovenských institucí totiž není právním nástupcem komunistické StB, respektive československého federálního ministerstva vnitra.

Svazky StB

Dubovský tvrdí, že podobně jako Ústav paměti národa je i současné ministerstvo vnitra kryté zákonem, který v souvislosti s historickými dokumenty výslovně zmiňuje „zpřístupňování“. Archivy slovenského ministerstva v Nitrianské Stredě a Levoči se musí řídit především zákony, které upravují způsob ukládání a zveřejňování archivních dokumentů. Včetně takových, jakými jsou dokumenty I., II. a dalších správ komunistického ministerstva vnitra.

Patrik Dubovský v deníku SME dodává, že to vše se ale musí dít v souladu s dodržováním legislativy na ochranu utajovaných skutečností a osobních údajů. Publicista pak přechází k osobě Andreje Babiše. Píše, že podnikatel se už od roku 2007 snažil očistit a vysvětlit „nepříjemný a otravný škrábanec na své kariéře“. Tehdy se totiž novináři dozvěděli o jeho minulosti údajného spolupracovníka komunistické Státní bezpečnosti. Babiš sám tehdy navštívil archiv Ústavu paměti národa, aby se seznámil se svým údajným svazkem StB.

„S jídlem Andreji Babišovi rostla chuť, a především schopnost ovlivňovat státní moc a její představitele,“ tvrdí poté Dubovský. Rovněž zmiňuje, že se Babiš postupně stal příjemcem dotací na Slovensku i v České republice.

Ukáže Babiš pokoru?

Následně mu prý jeho vyspělý instinkt umožnil vycítit šanci v českém politickém a voličském prostředí. „Andrej Babiš si ovšem uvědomil, že ‘kauza Bureš‘ může ohrozit jeho byznys plán. A tak pragmaticky zažaloval slovenský Ústav paměti národa,“ předkládá Dubovský svou verzi událostí.

Andrej Babiš má prý opravdu málo času něco dělat ve svém dramatu „Doktora Babiše – mistra Bureše“, který mu komplikuje i jeho snahu o premiérské angažmá v Česku. „Nejen pro Babiše jsou však archivy StB ve správě momentálně rehabilitovaného slovenského Ústavu paměti národa stále tikající rozbuškou,“ upozorňuje autor komentáře.

„Šéf českého hnutí Ano je oprávněně evidovaný jako vědomý tajný spolupracovník StB v letech 1982 až 85, potažmo 89,“ píše Patrik Dubovský. Je prý zřejmé, že se Babiš setkával s příslušníky StB, a věděl o tom.

„Andrej Babiš podepsal závazek spolupráce s StB, což konstatuje i Seznam dokumentů, i Zpráva o získání ke spolupráci, které byly a jsou součástí svazku s krycím jménem Bureš,“ pokračuje Dubovský. Pouze tak prý nynější politik „mohl mít a měl privilegia, nadstandardní příjmy, informace a vztahy užitečné do budoucnosti, možnost cestovat, stoupat v žebříčku vyvolených a mít pocit moci“.

K tomuto pocitu se Andrej Babiš vrátil po čtvrtstoletí jako zralý muž, ale s údajně nelichotivou minulostí z dob svého mládí. „Vyhrál volby, má právo sestavit vládu, odvolávat se na Masaryka, řečnit v Bruselu, bít se za svou čest. Na Slovensku ale definitivně spor s Ústavem paměti národa prohrál. To mu paradoxně dává šanci ukázat pokoru a politický realismus,“ uzavírá Dubovský.

autor: thk
Spustit audio