V zajateckém táboře u Pacova žily desetitisíce německých zajatců. Dnes je připomíná malý lesní hřbitůvek

„Projížděli od Havlíčkova Brodu a od Leskovic z Jihlavy. Pacov se nedal přejít, prostě jedno auto za druhým,“ na začátek května 1945, konkrétně dny těsně před osvobozením, vzpomíná Miroslav Hladílek z Pacova. Tehdy mu bylo sedmnáct let. Kolona odcházejícího německého vojska byla nekončící. „Když přišli ti Rusové, já si pamatuju, že přijelo takový maličký autíčko, takový to hokynářský, a tam byli asi tři Rusové. Já jsem bydlel v Spálený ulici. Odjeli, a až druhý den přijeli Rusové oficiálně,“ pokračuje ve vyprávění. S příjezdem Rusů se němečtí vojáci rozprchli do okolních lesů. „Házeli pušky a vyznamenání do škarpy,“ popisuje pamětník. V té chvíli nebylo dobré ukazovat vojenské hodnosti.

Dodnes existují záznamy o provozu tábora. Budíček byl v 5:30

Podle vzpomínek Miroslava Hladílka se ale němečtí vojáci druhý den začali dobrovolně vracet do zajetí. „Měli na čepicích bílý papírky zandaný,“ vzpomíná. Zpočátku soustředili Rusové zajatce na jedné louce. Bylo ale nutné postavit zajatecký tábor. „Vykáceli ohromnej kus lesa,“ říká pamětník. Ze dřeva pak postavili čtyřicet osm zemljanek, jedenáct kůlen, dva baráky a čtyři latríny. Ano, dodnes existují záznamy o provozu tábora. Jsou v nich rozpisy potravinových dávek nebo časový rozvrh dne. Budíček měli zajatci o půl šesté ráno. „Můj tchán byl veterinář a měl na starosti maso na jatkách. To bylo připraveno pro pět tisíc zajatců a určitou dobu dokonce pro čtyřicet pět tisíc,“ dodává Miroslav Hladílek.

Pohřebiště německých vojáků, Pacov|foto: Irena Šarounová

Miroslav Hladílek|foto: Irena Šarounová

Zajatci se rádi nechávali najímat na práci. Přilepšili si v jídle

Zajatci žili v táboře od května do října a chodili do Pacova na práci. Mimo jiné se podíleli na výkopu vodovodu ze Stražiště. Velmi rádi se také nechávali najímat na práci k sedlákům. Měli sice potravinové příděly, ale logicky nebyly nijak velké. Čile také bujel výměnný obchod. Po hodinkách a jiných cennějších předmětech přišly na řadu třeba i kabáty. Ty jim pak určitě velmi chyběly, když se museli v říjnu přesunout na Sibiř. Podle lidí, kteří v táboře pracovali, a byl mezi nimi i příbuzný pana Hladílka, se Rusové k zajatcům chovali dobře. „Dokonce se tam nepohodl velitel. Když chtěli, aby nakoupili proti tyfu nějaký léky, a oni jich přivezli málo, tak se rozzlobil,“ říká. Tyfus byl také hlavní příčinou úmrtí vojáků.

Někteří zajatci byli mladší sedmnácti let

Lesní hřbitůvek je dnes dobře udržovaný. Na náhrobních kamenech tam najdete jména dvou set osmdesáti čtyř německých vojáků. „Jsem se tam chodíval podívat, kdo byl kde kdo. Byli tam minimálně tři, kteří byli mladší než já. A představte si, oni už byli vojáci, kteří už byli zajatci,“ říká se smutkem v hlase Miroslav Hladílek.