Robert Schuster: Evropští sociální demokraté, ohrožený politický druh
V řadě evropských států proběhly v minulých měsících parlamentní volby, které měly jedno společné: tradičně silné sociálnědemokratické strany při nich utrpěly výprask. Někdy dokonce tak velký, že jejich další existence je vážně ohrožena.
To platí zejména pro nizozemské nebo francouzské socialisty, kteří se loni zmohli pouze na jednociferné výsledky. Jejich kolegové v Česku, Rakousku nebo Německu na tom nejsou o moc lépe. Pro všechny platí, že jsou přímo světelné roky vzdáleni od dřívějšího postavení, kdy bývali ve svých zemích dominantními politickými stranami.
Přitom problémy současného světa související s budoucími změnami pojetí a uspořádání práce, s prohlubováním majetkových rozdílů ve společnosti, případně i celosvětovými fenomény typu migrace, přímo volají po řešeních bez zkratkovitého radikalismu. Čili po politických stranách, které dokáží být zprostředkovateli kompromisů a nedělí svět, případně společnost na přátele a nepřátele.
Umírněně levicové strany byly v minulých desetiletích úspěšné proto, že dokázaly propojovat tři hlavní složky společnosti: dělníky, případně lidi pracující za nízkou mzdu, dále lidi, kteří měli své produktivní období již za sebou a nakonec i představitele tak zvané nové střední třídy, kteří často díky systému bezplatného vzdělání dosáhli ekonomického a společenského vzestupu.
Tato koalice se ale začala postupem času rozvolňovat. Klasických dělníků ubývalo s tím, jak se vlivem globalizace přesouvala celá výrobní odvětví kvůli nižším výrobním nákladům dál na východ. Nová střední třída se zase často snažila vymanit ze závislosti na svém původu a začala hlasovat pro nová politická hnutí jako například Zelené.
Jak zachránit sociálnědemokratický proud
Takže sociálním demokratům nakonec zůstali pouze senioři, jejichž podíl se navíc kvůli vyšší životnosti zvyšoval, čímž také zároveň narostly nároky na podporu ze strany státu.
Budou-li chtít sociálnědemokratické strany hrát v budoucnu ještě nějakou roli, budou muset ze všeho nejdřív vytvořit novou voličskou koalici. Například takovou, jež se ujme lidí, kteří dlouhodobě hledají práci, případně přecházejí z jednoho časově omezeného kontraktu do druhého.
Znamená to ale také brát vážně ty, kteří se obávají migrace a jejího negativního vlivu na pracovní trh, zkrátka voličů, kteří v minulosti raději vyslyšeli nejrůznější populisty, slibující často zcela nereálné věci. A zřejmě dalším ústředním bodem jejich budoucích programů budou muset být požadavky na vyšší daně pro majetné a korporace.
Nic totiž sociálním demokratům neublížilo v očích jejich voličů víc, než když snižovali před globální finanční krizí daně a po splasknutí bubliny následně zachraňovali banky a firmy z veřejných rozpočtů.
V konečném důsledku to znamená vydat se směrem, který již nějakou dobu propagují britští labouristé. Nemusí se zajít až tak daleko a požadovat, aby všechno, co se v 90. letech privatizovalo, bylo opět znárodněno. Avšak bez obratu směrem k větší roli státu, se případná renesance sociálnědemokratických stran neobejde.
Vyklidí tím pochopitelně prostor ve středu spektra a bude pro ně obtížnější vstupovat do koalic s pravicí. Možná se budou muset ve volbách smířit s maximálně 15 procenty hlasů. Ale mohla by to být cesta, jak zachránit sociálnědemokratický proud, tento ohrožený politický druh.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
