Tátova volha dojela do kin jako vkusný snímek, na který budou chodit asi hlavně ženy

19. březen 2018

Do kin vstoupila nostalgická komedie Jiřího Vejdělka Tátova volha. Vypráví o matce a dceři, které po pohřbu manžela a otce Ludvíka vyrážejí v jeho naleštěném veteránu na cestu za rodinným tajemstvím. Jihočechy potěší, že malá, ale významná část snímku vznikla na Blatensku.

Režisér Jiří Vejdělek patří k autorům, kteří ve svých komediích zdařile kombinují smích se smutnějšími polohami. Zatímco v Účastnících zájezdu nebo v Ženách v pokušení měl humor příchuť silné ingredience, v nejnovějším počinu Tátova volha má scénář vážnější polohu.

Počínaje bolestným pohřbem, zákeřnou nemocí, partnerskou krizí a konče třeba tím, že hlavní hrdinky, matka s dcerou v podání Elišky Balzerové a Tatiany Vilhelmové, si na zapadlém statku slíbí, že už si nikdy nebudou lhát.

Hybatelem děje je ve starém saku ukrytá dětská kresba, která napovídá, že zesnulý otec možná kdysi kromě dcery zplodil nemanželského syna. Začíná spletitá road movie a na plátně se odehrává cosi jako kaleidoskop tátových milenek, které matka Eva s dcerou Terezou postupně navštíví.

Rytmus filmu udávají jednotlivá zastavení u žen, které prožily s otcem Ludvíkem intelektuální nebo milostný poměr. Vilma Cibulková, Eva Holubová a Hana Maciuchová mají na plátně každá malý prostor, který ale skvěle využijí pro své etudy snobské bio-podnikatelky, chudé intelektuálky s někdejší fotografickou pamětí nebo hudebnice, kterou děti odhodily do domova důchodců.

Důležitou roli má samozřejmě sovětský automobil, k němuž se odkazuje název filmu. Veterána Volha GAZ 21 zvaného carevna zapůjčil jeden z členů Veterán klubu. Byl ochoten vůz přestříkat podle režisérových představ, protože měl svou krasavici právě před lakováním.

Z filmu Tátova volha

Na obě herečky čekala výzva: musely se výdobytek komunistického automobilismu naučit řídit. Podle vyjádření Tatiany Vilhelmové to nebylo vůbec jednoduché: „Ve volze je daleko lepší jezdit jako spolujezdec, protože je to takový pohodlný obýváček. Řízení je ale příšerné, protože to nemá žádný posilovač. Měla jsem opravdu namožené ruce i nohy a musím říct, že úplně s čistým svědomím jsem to auto předávala majiteli a už jsem ho nechtěla nikdy vidět.“

Ve filmu si zahrály i jižní Čechy. Lokační manažer objevil zvlněnou krajinu nedaleko Blatné, přesněji kolem obce Myštice a tříkilometrového rybníka Labuť. Právě zde herečky dojely po chybné navigaci k závoře v poli, uvařily na silnici chladič nebo Eliška Balzerová zavolala ze staženého okénka auta na ptáky, že také jedou na výlet.

Režisér Vejdělek nastartoval a dovezl Tátovu volhu do cíle jako vkusný snímek, na který budou zřejmě chodit hlavně ženy. To neznamená, že by se před ním musel uzavírat mužský svět. Ostatně, ve scénáři jsou dvě důležité mužské postavy, z nichž jednu ztvárnil Boleslav Polívka. Jeho svérázná figura je hodně odlišná od jeho předešlé filmografie.

Film je kromě jiného i pastvou pro oči pro milovníky impresionistických pláten. I tak by se dala nazvat starosvětská kamera Vladimíra Smutného. Jiří Vejdělek potvrdil pověst hitmakera a přispěchal s dalším lákadlem, které jen za první víkend vidělo kolem 90 tisíc diváků a v tuto chvíli je ho skóre mnohem vyšší.

LUBOŠ DVOŘÁK
Autor recenze je editorem jihočeských Deníků. V novinách působí už od roku 1993. V práci i ve volném čase se rád věnuje světu filmu.

Recenzi filmu Tátova volha přináší kulturní magazín Kavárna. Dále představuje novou inscenaci divadla Continuo Poledne a připomíná, že příběhy komisaře Maigreta vychází jako audioknihy.
Celý pořad si poslechněte zde.

Spustit audio