Problém s chudobou a sociálním vyloučením musí stát řešit koncepčně, konstatuje Šimáček

Ředitel Institutu pro sociální inkluzi Martin Šimáček označil rok 2017 za možný začátek sociální katastrofy. „Chudinské dávky mají zachytit ty, kteří jsou v akutní nouzi před tím, aby se propadli na úplné dno. Dávka v hmotné nouzi se během roku změnila 3x v 6 dílčích věcech, a to tak, že každá změna dávku znepřístupňuje chudým a nejchudším lidem,“ zdůvodňuje.

Pod pojmem chudinské dávky zahrnuje Šimáček primárně dávku pomoci v hmotné nouzi, která se skládá z příspěvku na živobytí a doplatku na bydlení, dále státní sociální podporu a mimořádnou okamžitou pomoc.

Změny k horšímu

Podle jeho názoru se v loňském roce stalo hned několik věcí, které způsobují, že dávky přestaly chránit chudé lidi. První se týká veřejné služby, která se vrátila v podobném formátu, který byl zrušen Ústavním soudem.

„Ten, kdo je v evidenci úřadu práce déle než půl roku, musí nově odpracovat minimálně 20 hodin ve veřejné službě. Když to neudělá, klesá příspěvek z životního minima na existenční. Problém je, že na řadě míst republiky není veřejná služba k dispozici, to znamená: spousta lidí klesá na existenční minimum bez toho, aby to mohla odpracovat. Na konci loňského roku to bylo asi 60 tisíc lidí,“ vysvětluje Šimáček.

Naděje by byla v celostním pohledu na věc, v jasném programu, ve kterých všech oblastech se musí dohromady posadit ministři a říci, co udělají, aby tu situaci řešili komplexně.Martin Šimáček

Další velký problém vidí v tom, že 60 až 65 % dávek je povinně vyplácen v poukázkách. Lidé podle jeho zkušenosti nemají peníze na uhrazení denní potřeby, na malých vesnicích je nepřijímají obchody a nehodí se ani k dopravě.

Na argument, že důvodem je zabránit, aby někteří lidé dávky propili nebo prohráli na automatech, Šimáček odpovídá, že v konkrétních případech, kde na to bylo podezření, bylo možné vyplácet dávky v poukázkách i dříve.

„Další problém je, že dávky jsou nedostupné. Od července začaly úřady práce zkoumat, zda osoba, která o dávku žádá, má k tomu místu, kde žádá, nějaký vztah – v normě se tomu říká sepjetí s místem. Pokud ho neprokáže, nemusí mít na dávku nárok a přichází o ni zcela.“

Naděje? Jasný program

Problém se týká i bydlení. Doplatek na bydlení byl doposud dostupný v 90 % obvyklých nákladů na bydlení v místě, nově klesl na 80 %. „Pokud v ubytovně, protože vám nic jiného nezbývá, platíte 15 tisíc korun a najednou vám 3 tisíce na dávce chybí, nemůžete je z ničeho dohradit – ani z živobytí, kde nově máte místo peněz poukázky,“ konstatuje.

Do toho přichází opatření obecné povahy, které vyhlašují obce. Jedná se o tzv. bezdoplatkové zóny, kam doplatek nemůže být vyplácen. Šimáček ale dodává, že do určité míry chápe starosty, kteří opatření vyhlašují, protože to je řešení v konkrétním místě, ale lidé se jen přestěhují jinam a jejich situaci to zhoršuje.

„My veřejné správě vyčítáme, že problém neřeší koncepčně, ale nahodile,“ konstatuje Šimáček a dodává: „Naděje by byla v celostním pohledu na věc, v jasném programu, ve kterých všech oblastech se musí dohromady posadit ministři a říci, co udělají, aby tu situaci řešili komplexně. Těch oblastí je celá řada, opakují se pořád dokola, ale pokud nebudeme dohromady řešit dlouhodobou nezaměstnanost, předlužení, sociální bydlení, dostupnost školní docházky, tak nemáme šanci věc uchopit a vyřešit.“