Maxim Velčovský: Sám sobě jsem designem

Host (Maxim Velčovský): Dobrý den.

Moderátor (Jan Pokorný): Maxim Velčovský se narodil 17. září 1976 v Praze. Střední umělecko průmyslovou školu vystudoval v Uherském Hradišti a vysokou školu umělecko průmyslovou v Praze. Absolvoval stáž na Skvo off art ve skotském Glasgowe. Zúčastnil se řady kolektivních výstav, mimo jiné výstavy mladého designu Prag sesion, v rámci které byla jeho série Pure white představena také na salónu Del mobile v italském Miláně. Představil svá díla také na výstavě například stoprocentní design v Londýně. Pokud jste jeho práci ještě neviděli a toužíte po tom, pak se vydejte do Bratislavy, kde jeho díla vystavuje v tamní Koncepty.

Moderátor (Jan Pokorný): A než se vydáte do Bratislavy, tak slyšte že v roce 1999 Maxim Velčovský vtiskl plastikovému kelímku, nebo tácku na buřta porcelánovou podobu. Doma můžete mít na krbu vystaveny jeho barokní hodiny s digitálním displejem, květiny si můžete vložit do vázy z porcelánových holinek a buráky si nasypete do dózy republik ve tvaru České republiky. Maxim Velčovský patří mezi umělce a designéry oceňované doma i v zahraničí.

Moderátor (Naděžda Hávová): Designér nebo umělec? Co jste víc? Čím se cítíte být víc?

Host (Maxim Velčovský): Abych řekl pravdu, nemám moc rád to škatulkování. Musím říct, že moje věci si vybírají kurátoři jak do designových výstav, tak do výstav zaměřených spíše na konceptuální umění, nebo konceptuální design. Ve své podstatě se zabývám produkty a pro mě je váza, servis, nebo skříň jedním z produktů stejně jako malba, nebo socha. Nejsem příliš rád, když mě někdo škatulkuje do nějakého šuplíku.

Moderátor (Jan Pokorný): Nejste rád, tak já přitvrdím, Maxime. Jste sám sobě taky designem?

Host (Maxim Velčovský): Sám sobě designem? Asi jo, asi určitě jo. Někdo mě vyrobil a asi navrhnul, takže možná design budu.

Host (Maxim Velčovský): Ten, kdo modernímu umění moc nerozumí, by si mohl třeba nad tou vaší vázou ve tvaru holínek, nebo obalu tetrapak pozastavit. Jak byste konzervativnímu spotřebiteli vysvětlil v těchto případech, že je tam kus kumštu, že je tam nějaký umělecký názor.

Host (Maxim Velčovský): Věci, o kterých mluvíte jsou součástí mé diplomové práce. Snažil jsem se nějakým způsobem zabývat něčím tak zvláštním jako je porcelánová hmota, nebo vůbec fenomén porcelánu, doplňky v interiéru, kterých se každý den dotýkáme, každý den vnímáme a determinují naši osobnost, ovlivňují naše estetické vnímání. Chtěl jsem do těchto produktů dostat něco navíc, aby to nebyl jenom tvar, který si koupíme ve slevě v místním supermarketu. To znamená, že třeba když jste zmínil porcelánové holínky, řešil vlastně funkci předmětu a jeho estetiku. Předmět, který do té doby bránil před vodou, teď tu vodu obsahuje. Já jsem otočil Sullivanovo klišé forma sleduje funkci naruby, nyní funkce sleduje formu a vlastně ten opak funguje taky. Chtěl jsem naznačit, že můžeme vlastně navrhnout totální opozitum a může to někoho fascinovat a naprosto fungovat. Nikdy totiž neexistuje jedna cesta.

Moderátor (Jan Pokorný): Naprosto vám rozumím. Ostatně včera jsem v holínkách, ne v těch vaši sekal na chalupě trávu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Maxime, vysvětlete nám pojem redesign.

Host (Maxim Velčovský): Redesign v podstatě většina lidí vnímá jako předělávání již stávajícího designu. To znamená, že když se dělá redesign loga, tak se vezme stávající logo a trošku se poupraví, aby neztratilo něco ze svého původního charakteru. Avšak když se nad tím zamyslíme více, design sám o sobě je ve své podstatě redesign. Každý designér je redesignér, protože předělává věc, kterou navrhl někdo předtím. Takže já bych , podle teorie Jana Michla, který napsal nedávno velmi užitečnou knihu Tak mám prý forma sleduje funkci, kde se zabývá tímto fenoménem, chtěl upozornit, že vlastně všichni jsme redesignéři.

Moderátor (Jan Pokorný): V téhle optice znamená to, že třeba další generace po deseti, patnácti, dvaceti letech bude reredesignérská?

Host (Maxim Velčovský): Ve své podstatě ano, i naše generace je taková.

Moderátor (Jan Pokorný): Já se vrátím k těm oblíbeným holínkám. Už jenom díky svému venkovskému původu jsem si tuto obuv zamiloval. Setkal jste se někdy s názorem, no to je toho, to bych taky svedl udělat z holínek vázu, co je na tom.

Host (Maxim Velčovský): Určitě. Určitě mám smíšené názory a reakce na moje věci, právě jsem se snažil nastínit myšlenku tohoto předmětu, takže záleží na konkrétních lidech, jestli ji budou respektovat nebo ne.

Moderátor (Jan Pokorný): Že by to taky uměli?

Host (Maxim Velčovský): Jestli by to taky uměli, tak nezbývá než říct, ať to taky zkusí.

Moderátor (Jan Pokorný): Chce to ten nápad.

Host (Maxim Velčovský): Chce to ten nápad. Já neodlévám realitu na potkání.

Moderátor (Naděžda Hávová): Plastový, recyklovatelný kelímek jste odlil před šesti lety jako svou první věc. Jak jste na tenhle, když už jsme u těch nápadů, na tenhle nápad přišel?

Host (Maxim Velčovský): Já bych chtěl zmínit dvě historky, které s tím souvisí. Jednou jsem navštívil svatbu našich finských známých, která se odehrávala v jisté tělocvičně někde u Helsinek a kde se servírovalo veškeré jídlo z plastových talířků, jedlo se plastovými příbory, byly tam super plastové šampusky, zkrátka všechno velmi praktické. A když jsem z toho chtěl požívat to jídlo, tak jsem se nad sebou zamyslel a nějak mi přestalo chutnat. Uvědomil jsem si, že ty šampusky necinkají, že to jídlo mi přestává vlastně na tomhle zvláštním talíři chutnat. Říkal jsem si, že bych to těm fast foodovým lidem, kteří jakoby zapomněli na jakousi tradici, měl trošku připomenout. Tak jsem přelil stávající tvary do porcelánu, abych z nich udělal takový honosnější servis, právě pro tyhle rychlé lidi. Na druhé straně vlastně vznikl během mých studií na škole a já jsem si uvědomil po několika letech navrhování nějakých předmětů, že téměř všechno již bylo vyrobeno, byla to taková revolta. Já jsem odlil stávající věc a hodil jsem jí do jiného kontextu. Do kontextu té uspěchané konzumní doby, která se dodnes sytí a byl to takový vlastně symbol toho času, ve které jsem studoval a žil.

Moderátor (Jan Pokorný): Vy jste to nádobí vlastně zvěčnil, tím že jste mu dal porcelánovou formu. Je to tak? Dokud se nerozbije.

Host (Maxim Velčovský): V podstatě to tak je. To byl jeden ze záměrů. Já jsem vlastně vyráběl takové zkameněliny svojí doby. My jsme byla poslední generace, která vyrůstala za socialismu, já jsem ročník 76, takže jsme vyrůstali v..., já bych to nazval magický socialismus. My jsme vyhrabávali popelnice u ambasád a hledali jsme plechovky od Coca coly, které jsem všichni sbírali a měli jsme je v pokojíčcích, takže vlastně pro nás ten konzum byla symbol svobody a proto jsme pak stáli na těch náměstích a zvonili těma klíčema, abysme mohli pít tyhle ty věci a jíst hamburgery.

Moderátor (Jan Pokorný): Stejně za socialismu to byly zvláštní výrobky ve, z našeho pohledu dneska z roku 2005, ve zvláštních obalech. Existovalo tenkrát umění designu?

Host (Maxim Velčovský): Existovalo, ale odehrávalo se ve státních podnicích, které měly svoje fabriční designéry a vlastně neexistovala konkurence. Takže jeden vysavač se vyráběl 5 let a byl na trhu jediný . Být designér byl vlastně paradox v té době. Vyrobil se jeden produkt a ten se vyráběl, vyráběl, dokud si ho lidi nepřestali kupovat. A my jsme byli lační, my jsme přece čekali 20 let na trabanta, na Wartburga a existoval fenomén podpultového zboží. Udělalo se tady pár slušných tvarů, ale ve své podstatě design bez konkurence a bez soutěže trošku nemá smysl.

Moderátor (Naděžda Hávová): Co udělala s českým designem ta socialistická pauza. Designér Aleš Najbrt si nedávno v našem pořadu posteskl, že Češi za světovým designem pokulhávají. Jak tohle vidíte vy?

Host (Maxim Velčovský): Přesto, že se tady opravdu pár věcí udělalo zajímavých, třeba ve skle, když to vezmu namátkou. Tak je to pravda, že ta pauza neprospěla našemu hospodářství, nemliuvě o estetice.. Většina tvarů byla ovlivněna západem. Češi se vzhlíželi v mezinárodních výstavách a tvarosloví vlastně projíždělo od Spojených států přes Evropu až do Čech. Takže ty tvary, kter se dělaly, jsou ovlivněny buď třeba milánskými veletrhy, nebo tvaroslovím, kteří navrhovali skandinávští designéři.

Moderátor (Naděžda Hávová): Hrozí vykrádání? Maxime, stalo se vám někdy, že byste nevědomky třeba vykradl cizí nápad?

Moderátor (Jan Pokorný): A nebo vědomky?

Host (Maxim Velčovský): Vědomky možná.

Moderátor (Jan Pokorný): Při tom redesignování se tomu asi neubráníte, že kousek toho otočíte.

Host (Maxim Velčovský): Některé z mých věcí vlastně vychází z původních věcí, protože já beru supermarket v podstatě stejně jako umělec před sto lety les, ve kterým se prochází a z místního dříví a větví vyřezává věci. Jeden z mých projektů byl založen na dotahování věcí. , nasbíral jsem věci v supermarketu a vlastně ty stávající produkty jsem dodělával a předělával. Takže jsem vzal odšťavovač, designérskou ikonu Philippa Starcka, tu jsem uřízl a udělal jsem z ní stojan na svíčku, vlastně svícen, který funguje možná líp než ten původní tvar. Ale vy jste mluvila o tom vykrádání. Já si myslím, že tam je to strašně složitý. V dnešní době studenti listují tisíci časopisy a myslím si, že se může stát, že přestávají rozlišovat, co je jejich nápad a co nápad někoho jiného. Nicméně jsme zase u toho designu, že na stejný film Quentina Tarantina ,na stejný design Yearbook, který vyjde v nakladatelství, reagují stovky lidí a ty můžou mít ve stejný den docela podobný nápady.

Moderátor (Jan Pokorný): Když jste mluvil o tom, že vlastně ten supermarket je pro vás něčím jako lesem před sto lety, jaký máte vy Maxim Velčovský vztah k těm přírodním materiálům jako dřevo?

Host (Maxim Velčovský): Já abych řekl pravdu, mám alergii na kytky, pyly, takže dávám přednost podzemním parkovištím před rozkvetlou loukou. Trošku to zlehčuju, člověku, který se narodil v zemi bez moře, musí být teskno po tomto zázraku. Moře je konkrétně fascinující věc a myslím si, že to český národ fakt poznamenává. Protože nemají ten nadhled dívat se na hladinu a přemýšlet nad sebou. Nemají ty obzory, které mají obyvatele přímořských zemí. Pro mě je samozřejmě přírodní materiál júžasná věc a energie a musím říct, že mě inspiruje a pracuji s ní taky. Moderátor (Jan Pokorný): Normálně vyřezáváte ze dřeva třeba?

Moderátor (Naděžda Hávová): Posloucháte Český rozhlas 1-Radiožurnál. Povídáme si s výtvarníkem Maximem Velčovský. Po písničce budeme pokračovat.

Moderátor (Jan Pokorný): Český rozhlas 1-Radiožurnál. Pokračuje další vydání pořadu Dva na jednoho. Hostem Jana Pokorného a Naděždy Hávové je Maxim Velčovský, významný umělec a designér. Před chvílí jsme si tady, aniž by to posluchači zaznamenali, při písničce bavili o tom na kolik je těžké vymyslet název pro jeden každý z vašich artefaktů. A vy jste říkal, že je praktičtější to pojmenovat anglicky. Proč?

Host (Maxim Velčovský): Protože jsem v podstatě nechtěl vymýšlet název dvakrát. Protože se snažíme expandovat i do zahraničí. Takže pro lidi, kteří by si kupovali tu věc s českým názvem, by to bylo trošku nešťastné, takže přemýšlím v angličtině, stejně tak jako poslouchám anglický písničky, angličtina mi přijde jako docela srozumitelná řeč.

Moderátor (Jan Pokorný): Ale přesto jste udělal jeden ze svých produktů zvíci mapy České republiky, do kterého jak jsme tady říkali na začátku, si může člověk nasypat burské oříšky v lepším případě tedy.

Host (Maxim Velčovský): Tam je to univerzální, to se jmenuje republik a rozumí tomu všichni, myslím. Rozumí tomu i ti cizinci, pro které je tenhle tvar vlastně abstraktní.

Moderátor (Jan Pokorný): A to bylo nějaké nutkání jako ztvárnit mapu České republiky touhle formou?

Host (Maxim Velčovský): Byl to vlastně nápad je založený na fenoménu suvenýru. Všichni vyvážíme do zahraničí takový zvláštní zlatavý sklo z Karlových Varů, nebo různý takový podivný věci a já jsem přemýšlel o tom, jestli by se nedal udělat zajímavý design suvenýru. pro Skandinávii je velmi příhodné jméno Alvar Aalto, on vymyslel takovou vázu Savoy, která se této republice malinko podobá. Já jsem ji ale udělal konkrétní pro Čecha, abstraktní pro cizince. Je to vlastně založený na tom, že vy si to koupíte nebo pořídíte a můžete vyprávět s touto rekvizitou svůj příběh.

Moderátor (Jan Pokorný): Přemísťovat ty burské oříšky případně Uherské Hradiště Praha.

Host (Maxim Velčovský): Hlavně říkat o historii toho národa, nehledě na to, že to je z materiálu, kterému se říká bílé zlato, což je kaolín, je typický pro naši zem, i když jsme jí prodali cizincům.

Moderátor (Naděžda Hávová): Řekl jste, že by se v zahraničí vaše výrobky zřejmě hůř prodávaly, kdyby měly český název. Víte kdo převážně patří mezi majitele vašich hodin, svícnů ve tvaru dortu, holínkových váz nebo právě kelímků a tácků na buřty?

Host (Maxim Velčovský): Občas tu jejich historii stopuju, nebo kdo si pořizuje moje věci. Někdy to jsou třeba majitelé galerií. Vím, že některé boty, nebo ty gumáky vlastní pan Baťa, některé se dostaly k Jean-Paulu Gaultierovi. Další si kupují architekti do svých realizací a taky si je pořídí hodně "normálních" lidí.

Moderátor (Naděžda Hávová): Mimochodem, Maxime, do čeho si kytky dáváte vy?

Host (Maxim Velčovský): Já jsem klasik. Já mám takový režný keramický květináče z plastu doma.

Moderátor (Naděžda Hávová): Novináři vás nazývají populárním designovým žertéřem. Co vy na to?

Host (Maxim Velčovský): Tomuhle pojmenování se moc neusmívám . Já abych řekl pravdu si myslím, že humor, nadhled je důležitá věc, ale musím říct, že ty moje věci zvlášť tak vtipný doufám nejsou. Já mám pocit, že se tam dostává spíš sarkasmus, zamyšlení se nad lidmi, kteří kupují ty laciné věci, který dostanou na letácích ráno do schránky, kde je napsaný za osmnáct padesát šest kusů a vydrží jim to 2 měsíce a pak se to rozbije. Takže já jsem se v podstatě do každého předmětu snažil vložit něco navíc, nějaký svůj příběh, nějakou reakci na současné dění. A musím říct, že pro někoho můžou působit ty věci vtipně, ale ve své podstatě jde spíše o prvky tragikomedie.

Moderátor (Jan Pokorný): Mám tomu, Maxime, rozumět tak, že je to jakýsi sarkasmus vůči kýči?

Host (Maxim Velčovský): Taky, i když já s kýčem strašně rád pracuji, protože si myslím, že zde má své místo.

Moderátor (Jan Pokorný): Je kolem vás někdy něco tak ošklivého, tak kýčového až je to hezké?

Host (Maxim Velčovský): Přesně tak. Já si myslím, že kýč dělá člověk, kýč vytváří kontext. Skleněná růžička vypadá nádherně na mladé ženě, ale může vypadat zvláštně na premiérovi této vlády , když si jí dá do klopy. Kýč je o kontextu. Já musím říct, že kýčovitá vázička může vypadat perfektně v minimalistickým interiéru, ale strašně v panelákovém bytě s umakartovým jádrem.

Moderátor (Jan Pokorný): Kde by se tedy vyjímal dobře sádrový trpaslík?

Host (Maxim Velčovský): To jste udeřil na zvláštní věc.

Host (Maxim Velčovský): Nejslavnější designér této planety Phillipe Starck odlil trpaslíka pro jednu italskou firmu, která jej masově vyrábí. Známe použití trpaslíka od Milana Knížáka, Kurta Gebauera a všichni k tomuto fenoménu přistupovali po svém a myslím, že to funguje, je to vlastně takový vynález člověka tento skřítek. A myslím si, že jeho použití je skoro univerzální, abych řekl pravdu.

Moderátor (Naděžda Hávová): Tomáš Zykan, který propaguje současný český design ve světě, sestavil výstavu, kterou nazval Sto ikon českého designu. V přehlídce se objevily například židle Pavla Janáka, nebo nápojová souprava Ladislava Sutnara, ale taky vaše práce. Expozici v rámci projektu Czechmania mohli vidět diváci v Berlíně, v Bratislavě. Tušíte, kdybychom jí mohli vidět v Praze?

Host (Maxim Velčovský): Tato výstava by měla v Praze proběhnout, myslím že v rámci designbloku, což je první týden v říjnu.

Moderátor (Jan Pokorný): Už jsme říkali na začátku, že momentálně jsou k vidění vaše díla v Bratislavě v tamní Konsepti. Je to tak?

Host (Maxim Velčovský): Ano.

Moderátor (Jan Pokorný): Když bychom si ještě vrátili k vaší tvorbě. Pracujete na zakázku. Je to tak? Může si u vás někdo něco objednat taky?

Host (Maxim Velčovský): Pracuji taky na zakázku, ano může.

Moderátor (Jan Pokorný): A co převažuje? Ta vlastní tvorba, kdy tvoříte z nějakého přetlaku a nebo přijde klient a řekne: Maxime, udělejte mi....

Host (Maxim Velčovský): Musím říct, že doposavad se mi stávalo, že jsem tvořil z vlastní potřeby, ale začíná se mi stávat stále častěji, že mě začínají oslovovat dokonce i firmy, i velké firmy, abych pomohl z realizací, nebo vymyslel nápad v souvislosti s jejich produkty.

Host (Maxim Velčovský): Musím říct, že se mi stávaly zvláštní věci, měl jsem pro někoho designovat tetování. Dokonce ta úplně nejabsurdnější zakázka měl být design podpisu, což je něčí identita a já jsem jí měl vytvořit. Což mi přišlo naprosto fantastický, s čím vším se člověk jako designér může zabývat.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ještě mi řekněte, byl to muž nebo žena kdo si chtěl nechat designovat podpis?

Host (Maxim Velčovský): Byl to muž.

Moderátor (Naděžda Hávová): Mají divné nápady. Proč jsou Češi vůči novým věcem v designu ostýchaví?

Host (Maxim Velčovský): Ti Češi.

Moderátor (Naděžda Hávová): Sám jste říkal, že jste musel přesvědčovat i firmy, aby vám vůbec vaše věci pomohly vyrobit a zrealizovat.

Host (Maxim Velčovský): Já myslím, že je v tom ta pauza, o které mluvil Aleš Najbrt, těch 40 let toho komunismu, kdy jsme byli vděční za to, co bylo a všichni jsme žili vlastně v podobném prostředí. A to to trošku ovlivnilo estetické chápání lidí. Po revoluci přišla velká tsunami konzumu, kdy nám nabízejí takový pseudodesign ty velké supermarkety. Honí nás tam na slevy, lidi si vlastně neuvědomují, nepřemýšlí nad funkcí, nad estetikou, protože rozhodují peníze. Myslím si, že to je hlavní, cena je hlavní problém.

Moderátor (Jan Pokorný): Z vašich slov i z vašich artefaktů mám pocit, jako byste byl sarkastický i vůči tomu konzumu. Je to tak?

Host (Maxim Velčovský): Ano, zkoumám tento fenomén.

Moderátor (Jan Pokorný): Jak si mám potom dát dohromady to, že jste vystupoval v televizní reklamě, což je konzum non plus ultra?

Host (Maxim Velčovský): Já jsem si tam uvědomil spousta věcí. Jednak jsem se stal sám vlastně jakoby chodící reklamou. Zdravili mě od ukrajinští kopáči, policisté a najednou jsem si uvědomil, že můj ksicht se objevuje na igelitových taškách ,na telefonních kartách. Já jsem to řešil jako designér, který na své předměty dělá reklamu, takže jsem to bral jakoby reklamu na sebe sama. Já jsem si vlastně přestával být jistý, jestli dělám reklamu na mobilního operátora, nebo mobilní operátor dělá reklamu na mě.

Moderátor (Jan Pokorný): Dívali se na vás někteří vaši přátelé z uměleckých kruhů z krz prsty?

Host (Maxim Velčovský): Někteří ano, do té doby než tu reklamu nezačali dělat sami, ano. A myslím, že to spousta lidí pochopila.

Moderátor (Naděžda Hávová): Ještě před vysíláním jste si sak posteskl, že v Česku neexistuje žádné muzeum designu.

Host (Maxim Velčovský): To je velká chyba a doufám, že někoho napadne toto muzeum vytvořit. U nás vlastně existuje umělecko průmyslové muzeum, které nemá na vystavování kapacitu. Jsou tam kurátoři, kteří se snaží sbírat věci, ale nemají je kde vystavit a tak český člověk vlastně nikdy nedostane pocitu sounáležitosti s kulturou, která je tvořena věcmi, které nás obklopují. Věci pro nás přestaly mít svou identitu, staly se anonymními, nevíme kdo je navrhnul, z jaké země pochází a proč tak vypadají. To je negativní jev, lidé by měli mít pocit, že existuje instituce, kde mohou poodhalit tajemství vzniku svého oblíbeného předmětu, na který se doma dívali desítky let a který je třeba inspiroval nebo motivoval k nějaké aktivitě, nebo spoluvytvářel prostředí jejich života.

Moderátor (Naděžda Hávová): Neudělá si ucelenou představu.

Host (Maxim Velčovský): Neudělá si ucelenou představu a nedostane nikdy tu informaci o tom životě, který prožíval kolem tvarů.

Moderátor (Jan Pokorný): Hostem dnešního pořadu Dva na jednoho byl Maxim Velčovský, významný český designér. Děkujeme za návštěvu na Radiožurnálu a přejeme hezký den.

Host (Maxim Velčovský): Děkuju za pozvání.

Moderátor (Naděžda Hávová): Příští týden se na vás opět v pořadu Dva na jednoho těší Naděžda Hávová a.

Moderátor (Jan Pokorný): Možná i Vladimír Kroc.

Moderátor (Naděžda Hávová): Zdraví Jan Pokorný.

Autorizovaným pořizovatelem elektronického přepisu pořadů Českého rozhlasu je ANOPRESS IT, a.s. Texty neprocházejí korekturou.