Priority nespokojenosti

Má to určité jistou vypovídací hodnotu o stavu duše občanů České republiky. Ale může to navozovat i otázky. Když vzpomeneme kauzu Unipetrolu, jde o klasický příklad. Tato aféra by jistě mohla být jedno z největších, která v polistopadové historii proběhla. Objevila se podezření z úplatků, které míří do nejvyšších politických kruhů, včetně premiéra. Kdyby se podezření potvrdila, muselo by padat mnoho hlav. Jenže v tom je ten háček, kdyby se potvrdila.

Zatím je vše v rovině naprostých spekulací a vše může býti pravda, ale zároveň to může být spleť výmyslů lobbyistů, politických a ekonomických zkrachovanců, megalomanů, i prostě neúspěšných uchazečů v privatizaci nebo čemkoliv jiném.

Je těžké se v tom vyznat i pro toho, kdo se v politickém prostředí denně pohybuje a zná jeho zákonitosti, tím méně pro toho, kdo o věcech čte jen z novin. Ten může při četbě některých informací v médiích si potvrdit obecně rozšířený dojem, že politika a zejména privatizace, jsou prolezlé korupcí. Jenže, jak řečeno, často jde jen o dohady. Takže bylo by nutné číst noviny obezřetně, na tu i onu stranu.

Mimochodem, příslušná zpráva ČTK připomíná, že organizace Transparency International prý už dlouho upozorňuje na velkou míru korupce v České republice, Česká republika je na tom jednou z nejhůř mezi zeměmi Evropské unie. Jenže tato organizace zpravidla nevychází z konkrétních, zdokumentovaných případů, ale právě z názorů občanů na míru korupce. Ti označují míru za velkou, byť osobně se s ní třeba i nikdy nesetkali, ale ze zpráv médií mají takový dojem. A také ze zpráv této organizace, která zase vychází z jejich názorů. Klasický důkaz kruhem.

Tím se nechce existence korupce v České republice popírat, ale bylo by vhodné stavět na konkrétních příkladech, ne na dohadech, i když určitě na druhé straně platí, že korupce se dokazuje jen těžko.

Ale stejně tak je možné se ptát, jak vlastně vznikly ony tři priority největší nespokojenosti. Zopakujme ještě jednou, korupce, hospodářská kriminalita a nezaměstnanost. Bylo by zajímavé zjistit, proč občany trápí právě toto. I kdyby přece tyto tři problémy byly opravdu největšími bolestmi České republiky, pak do přímého kontaktu s nimi se dostalo jen minimum občanů České republiky.

Nezaměstnanost v České republice není velká a týká se jen malého procenta občanů. Hospodářská kriminalita také není běžně na ulici. A nejrozšířenější přímý kontakt s korupcí, pokud dojde na podrobnější dotazy, bývá uváděn například při styku s policií při řešeních dopravních přestupků nebo u státních úředníků například při vyřizování trvalého pobytu nebo pracovního povolení.

Jenže zpravidla tomu bývá tak, že respondent při bližším dotazu často řekne, že nejde o jeho vlastní zkušenost, ale o zkušenost jeho známého, který mu o tom vyprávěl. Pravděpodobnější tedy je, že v České republice opravdu nejspíš panuje určité korupční prostředí, ale podstatně slabší, než by vyplývalo z podobných průzkumů veřejného mínění.

Zaráží na tom druhá strana této mince. Jestliže lidé jmenují jevy, se kterými se jen těžko mohou přímo a osobně setkat, naopak nejmenují ty, se kterými by se setkat mohli a také se s nimi většinou velmi často setkávají. To je oblast bezpečnosti majetku, bezpečnosti na ulicích, na silnicích, ale i zdravotnictví a veřejné dopravy. Právě tyto oblasti nespokojenosti, zejména bezpečnost, uvádějí lidé ve vyspělých zemích. Velká míra pouliční kriminality, především ve velkých městech, je problémem v každé volební kampani.

Také v České republice je tato forma kriminality rozšířena, zatímco málokdo z občanů se setkal hospodářskou kriminalitou nebo s korupcí, téměř každému bylo ukradeno nebo alespoň vykradeno auto, vykradena chata, byl okraden na ulici. Téměř každý občan se setkal s nedostatečný vybavením i personálním obsazením Policie České republiky, která má občany před zloději chránit.

Otázka tedy zní, jak je možné, že občany, alespoň podle průzkumu, pálí nejvíce jevy, se kterými se zase tak běžně nesetkávají?