Pravý Blair
Reakce britské veřejnosti na zvolení Davida Camerona šéfem konzervativní strany je výmluvná. Hned dva instituty pro výzkum veřejného mínění včera oznámily, že konzervativci jsou poprvé od srpna devadesát dva Britům sympatičtější než labouristé.
Nejjednodušší vysvětlení změny volebních preferencí vyjadřuje bonmot, že si konzervativci za předsedu zvolili Blaira. Po třech prohraných volbách konzervativcům došlo, že by lídrem měl být mladý sympaťák, který jezdí na kole, nikoli zasloužilý straník, který oslovuje leda oslovené, tedy předem rozhodnuté členstvo partaje. Drobnou vadou na kráse tohoto chytrého rozhodnutí je, že na jeho případné volební plody si konzervativní strana bude muset ještě nějaké čtyři roky počkat. Zcela jiným příběhem bude u nás volba šéfa vládnoucí ČSSD, která se uskuteční počátkem května, tedy těsně před volbami. Lídrem bude slavnostně instalován premiér, který svou stranu dokázal z politické periférie vrátit do hry o slušný volební výsledek poté, co sázka na mladého sympaťáka znamenala katastrofu.
V otázce volby vhodného lídra, jak vidno, neexistuje univerzální řešení. Popularita je nutným, nicméně nikoli postačujícím kvalifikačním předpokladem. Lze ji prohospodařit a ve velké politice ještě zamlada zkrachovat. Zdá se, že Blaira může úspěšně nabídnout voličům pouze strana opoziční, a činí tak, až když je jasným outsiderem a nemá co ztratit. Zasloužilým straníkům musí dojít, že je pro ně výhodnější být béčky u vlády, než áčky v opozici. Dospět k takovém poznání chvíli trvá, jak se to ukázalo nejen u britských konzervativců, ale třeba také u amerických demokratů. Pro partaje není snadné se smířit s poptávkou veřejnosti po Blairech, ať už v levém, či pravém provedení.
