Diag Human a právník

Peníze by na jeho konto putovaly v každém případě. Aby jenom neseděl v kanceláři a nehnul ani prstem, byl motivován další sumou, konkrétně ve výši 170 milionů korun. Ty by do jeho kapsy směřovaly v případě vítězství v soudním sporu. Obvodní soud pro Prahu 2 dnes rozhodl, že Nováček peníze neuvidí. Uznal totiž, že smlouva je neplatná. Samozřejmě právník Nováček může podniknout ještě některé kroky, které by tento verdikt mohly zvrátit. Jeho šance na úspěch však není příliš velká. Nezasvěcený pozorovatel může mít radost, že by stát měl ušetřit miliony korun.

Zároveň může vítat, že za tuto podivnou smlouvu by měla být rovněž postižena bývalá ministryně zdravotnictví Marie Součková. Ta byla obviněna z porušování povinností při správě cizího majetku a zneužívání pravomocí veřejného činitele. Hrozí jí až deset let odnětí svobody. Samozřejmě je správné, že takovéto podivné smlouvy neprojdou jen tak. Rovněž nelze pochybovat o tom, že lidé za ně zodpovědní by měli být patřičně potrestáni. Samozřejmě pokud se tito lidé vůbec provinili. V případě sporu českého státu se společností Diag Human jde pouze o svým způsobem zanedbatelnou epizodu, která by neměla odvádět pozornost od podstaty problému. A v něm nejde o desítky milionů, ale rovnou o miliardy. Je zajímavé, že na veřejnosti dosud nezaznělo stanovisko nového ministra zdravotnictví Davida Ratha.

Ten pouze slíbil, že si nechá udělat právní rozbor o míře viny Součkové i Nováčka. Pro kapsy daňových poplatníků by však bylo zajímavější, kdyby věnoval pozornost faktu, že Česká republika nezadržitelně směřuje k několikamiliardové prohře v arbitráži. Podle příslušného znaleckého posudku by mohlo jít až o zhruba čtyři a půl miliardy korun. Někteří odborníci na arbitráže dokonce tvrdí, že by ze státní pokladny mohlo na konto firmy Diag Human putovat téměř deset miliard korun. To v případě, že by arbitři uznali nárok na zaplacení úroku z prodlení. Případ údajně zmařeného obchodu s krevní plazmou se totiž už táhne několik let. O tom, že kauza údajně zmařeného obchodu s krevní plazmou odčerpá z kapes daňových poplatníků nějaké peníze, o tom prakticky nepochybuje nikdo. Přitom parlamentní vyšetřovací komise před několika měsíci dospěla k závěru, že ministerstvo zdravotnictví podcenilo situaci a nezastupovalo stoprocentně zájmy státu. Zároveň komise dodala, že nelze jednoznačně vyvodit konkrétní osobní odpovědnost za pro stát nevýhodný vývoj celé kauzy.

Přitom čím více informací se na veřejnosti objevilo, tím silnější je podezření, že do nevýhodné pozice dostali český stát někteří úředníci. Buďto byli naprosto neschopní, nebo naopak dobře věděli, co činí a z podivného chování museli mít nějaký zisk. Na rozdíl od Součkové a Nováčka jim však žádný citelný trest nehrozí. Připomeňme si, co je předmětem sporu. Firma Diag Human chtěla obchodovat s krevní plazmou. Na zásah ministerstva zdravotnictví z jejich záměrů nakonec sešlo. Proto chce firma i s úroky po státu odškodnění ve výši zhruba deseti miliard korun. Přitom podle dostupných informací stát už firmě vyplatil zhruba 326 milionů korun. K jejich výplatě došlo de facto v tichosti. Tento krok prý byl zdůvodněn tím, že jde o bolestné za poškození firmy právě v souvislosti se zakázkou na obchod s krevní plazmou. Pochybnosti o serióznosti firmy, která nedávala dostatečné záruky, byly v té době podle všeho na místě.

Svědčí o tom například článek v týdeníku Respekt z března 1995, který napsal redaktor Martin Kontra. Z něj vyplývá, že firma neměla dobrou pověst. Například kvůli tomu, že byla právním nástupcem firmy, která se pokusila do Lesotha vyvést zakázanou psychotropní látku. Nebo kvůli tomu, že její pracovníci navázali kontakt s některými transfúzními stanicemi v Čechách a bez povolení od nich nakupovali krevní plazmu. Není divu, že v roce 1992 firma neobdržela vývozní licenci, která export plazmy reguluje. Koncem roku 1993 vypršela platnost licencí ministra Bojara a Rubášův úřad vypsal nový konkurz. V té chvíli se na scéně objevila Diag Human. Sítem však neprošla ani tentokrát. Nechtěla totiž krevní plazmu zpracovávat, ale pouze s ní obchodovat. Zkrátka je naprosto nepochopitelné, proč stát přistoupil na mimosoudní vyrovnání a proč posléze vyplatil poměrně vysokou sumu.

Přitom vše nasvědčuje tomu, že se stát nedostal v tomto sporu do nevýhodné pozice na základě objektivních skutečností, ale že byl do ní zatlačen za přispění některých úředníků. Takže spor kolem Diag Human je názorným příkladem rčení o tom, že po malých rybách se jde lépe než po velkých. Zkrátka pár desítek milionů korun se potrestá spíš, než několikamiliardová ztráta.