Muslimové na nohách

V této souvislosti stojí za zmínku fakt, že i nejstrašnější ideologie minulého století měly vlastně náboženskou povahu. Nacismus, stalinismus, maoismus, kult osobnosti v Severní Koreji, stejně jako mírnější formy komunismu (známé u nás) žádaly od lidí oddanou víru. Kdysi se dokonce vtipkovalo o tom, že komunismus žádá mnohem větší víru, než kterékoliv jiné náboženství.

Pascalovo pozorování není zajímavé jenom při pohledu do minulosti, ale i při hodnocení současnosti. Není pochyb o tom, že muslimové vedou boj proti karikaturám ve jménu svého náboženství. A otázka je, kam až budou ochotni ve svatém zápalu zajít. Když devatenáctiletý Turek zavraždí nic netušícího italského kněze a s výkřiky "Alláh akbar" utíká z místa činu, má nepochybně pocit, že potrestal Dánsko za uveřejnění znesvěcujících karikatur. Když davy vyzbrojené kamením plení ambasádu a křičí, že Dánsko má být smeteno ze zemského povrchu, mají pocit, že jim k tomu dává mandát jejich víra, jež byla uražena.

Pozoruhodné přitom je, že absolutní většina muslimů naopak nevnímá jako problém silný antisemitismus v mnoha blízkovýchodních novinách. Karikatury, spojující hákový kříž s Davidovou hvězdou jsou tam naprosto běžné. Mimochodem, jedny íránské noviny reagovaly nyní na dánské obrázky vyhlášením mezinárodní soutěže o nejlepší karikaturu na téma holocaust. Dvanáct vítězů bude odměněno a jejich výtvory budou otištěny. Má to být sladká pomsta. Už teď ale můžeme předpokládat, že íránské ambasády v Evropě hořet nebudou.

Z evropského pohledu je zajímavé sledovat nejenom reakce v samotném islámském světě, ale i reakce zdejších muslimů. Karikatury v zásadě odmítají všichni. V konkrétních činech se ale dělí na dvě skupiny. Jedna se chová umírněně - a (jak poznamenaly jedny americké noviny) je opět umlčena druhou skupinou, která vehementně demonstruje - i když podpalovat velvyslanectví si nedovolí. Například v Británii se někteří protestující převlékli do typických šatů pro sebevražedné teroristy. Jiní nesli transparenty, podněcující násilí. Na nich oznamovali, že skutečný holocaust teprve přijde, že urážka proroka znamená smrt, že autoři karikatur zemřou a celá svobodná společnost půjde do pekel. Rozvášněný muž křičel do megafonu "ať žije Usáma bin Ládin".

Jeden z editorů dánských novin, jež jako první karikatury zveřejnily, vyslovil následující pozorování: "muslimové si stěžují, že vůči nim neprojevujeme úctu. Já ale říkám: vy nežádáte úctu, vy žádáte, abychom se vám podrobili". Komentátor britských novin Sunday Times Jasper Gerard jde ještě dál a kritizuje opatrné reakce britských politiků. Tvrdí, že už nyní chrání islám neviditelný zákon - jmenuje se strach.

V Evropě žije více než 20 milionů muslimů. V Holandsku, kde byl nedávno bestiálně zavražděn režisér Theo van Gogh, je muslimem každý šestnáctý obyvatel. Existují tam školy, kde jsou bílé děti tvrdě diskriminované, protože se neadaptují na islámskou kulturu. Většinu ve třídě totiž tvoří muslimové. Otázka je, co vlastně islámské menšiny chtějí? Směřují k integraci, nebo jsou vědomě jakousi pátou kolonou v sekulárních zemích?

Známý oxfordský profesor Timothy Garton Ash tvrdí, že jsme se dostali do velice nebezpečného bodu, který může určit budoucnost. Začaly proti sobě totiž bojovat dvě hodnoty - svoboda projevu a multikulturalismus. Podle některých hlasů je myšlenka multikulturní společnosti mrtvá od vraždy Thea van Gogha, který zemřel jenom proto, že natočil film o útlaku žen v islámských zemích.

Kritici upozorňují, že evropské státy se dostaly do stavu, kdy se na jejich území vytvářejí jakési ostrůvky s jinými zákony. Běžně se tam uzavírají dohodnutá manželství, platí v nich nulová náboženská tolerance, existují tam případy takzvaného zabíjení kvůli cti a otevřeně se propaguje boj proti Západu. Je to vážná věc, nebo se problém těchto komunit zbytečně démonizuje? Příběh s karikaturami nabízí spíše skeptický pohled.