95. schůzka: Chorobopis krále Václava II.

Václav II... Třicátý Přemyslovec na českém trůně. Náš šestý král. Jaký vlastně byl? Bál se koček. Dostal hysterický záchvat, sotva zaslechl kočičí mňoukání. A když už kočku uviděl, zpravidla se mu podařilo omdlít. Ještě víc se bál hromů a blesků. Za bouřek v panické hrůze prchal, zavřel se do jakési kapličky a tam se modlil. Přepadaly ho návaly sklíčenosti, skleslosti, výčitek svědomí. Ve Zbraslavské kronice je o tom záznam podle vlastního Václavova líčení.

„Když jsem seděl včera už na sklonku dne v letní jídelně a stálo u mně převeliké množství šlechticů, přistoupil ke mně, v naději na vyhovění, jeden rytíř s rozrušenou myslí vyložil přede mnou svou křivdu, kterou nespravedlivě utrpěl. Tvrdil, že se mu stalo násilí a žádal, abych pro takovou stížnost určil soudce k vykonání spravedlnosti. Já však tehdy, zaujat pohodlím vlastní zábavy, nevěnoval jsem pozornost záležitosti stěžujícího si rytíře, stupňoval jsem sklíčenost sklíčeného a zahrnul ho zbytečnými slovy, a tak ho v povznesenosti ducha nechal od sebe odejít ještě ve větším zármutku.“

To ještě není celé. To hlavní – tedy následná Václavova reakce – teprve přijde: „Po uplynutí kratičké chvilky počal zaznívati do mého srdce jakýsi šepot božského napomínání a mně ostřeji domlouval velikým káráním, takže jsem začal u sebe v tichu mlčenlivé úvahy uvažovati takové věci: Kohopak já ze sebe dělám? Nač jsem pyšný? A kdo já jsem? Proč sedím s knížaty a držím trůn slávy? Zda proto, abych jen oplýval bohatstvím a rozkošemi, a ne spíše, abych pomáhal, a ne spíše, abych pomáhal sklíčeným v srdci? A jaká asi mně bude uchována koruna spravedlnosti v onen den, od onoho nejspravedlivějšího soudce?“

Až potud odráží Václavova zpověď pohled do zrcadla, které má každý uvnitř sebe. U mocných a bohatých bývá takové sebenazírání věcí vskutku nevídanou neslýchanou, ovšem to není nic proti reakci, kterou u něj ono zpytování rozjelo. Ta zdá se patří už do učebnic psychiatrie: „V tom tedy vření svých myšlenek rozčilen jsem vstal a zanechav za sebou všechny, zavřel jsem dveře a vstoupil sám do ložnice a přiložil hořící svíci, kterou jsem si přinesl, k obnaženým lýtkům a vypaluje si na pěti místech znamení, silně jsem se popálil pro napravení své dokonané mrzkosti a pravil jsem: Tak, tělo, hoř, abys neshořelo, snášej to zde, abys nemuselo na onom světě snášeti věčné tresty... Dostavil se zápal nohy po úraze popálením a utrpení trvající po zápalu. Ale tuto ránu dobrovolně snáším, abych odstranil z prsou pýchu.“

Jindy zase, aby „zkrotil nedovolené pudy svého těla“, nosil dva roky hrubou žíněnou košili, „a až do své smrti mořil své tělo posty a modlitbami a tak od sebe mužně odrážel úklady skrytého nepřítele...“ Tyto a ještě další signály můžeme řadit k těžší neuróze.
Neuróza... Jedna? To by král Václav musel mít celou sbírku neuróz. Trpěl zřejmě neurastenií (ta se projevuje rozmrzelostí, mrzutostí, nevlídným chováním), ale jeho diagnóza zachycuje i nejrůznější fobie. Gatogobii (ano, strach, ba přímo nepřemožitelný odpor z koček), keraunofobii (strach z bouřek), a brontofobii (strach ze zabití bleskem). Trpěl i thanatofobií (utkvělou a nepolevující hrůzou ze smrti). Ta se občas projevila jako toxikofobie (strachem z jedů, z otravy).

Václava totiž trápila utkvělá představa, že bude otráven jedem: „Mnohdy z obavy otrávení jídlem při hostině nechal se pověsit v audienční síni nohama vzhůru, aby lépe dávil.“

Václav pociťoval celý život doslova hrůzu z Božího trestu; trpěl vinou za své nespravedlivé (i domněle nespravedlivé) jednání. Puntičkářští psychiatři pojmenovali i tuto fobii: Hamartofobie. Jen opravdu těžko se dá u něj rozlišit hranice mezi upřímnou zbožností a projevy mánie: „Každý den do konce svého života s nejvyšší úctou přezbožně zpíval s kaplanem hodinky blahoslavené Panny, až do konce vyslechl mši s označením o současném dni, při níž si dávat popořádku sloužiti od jednotlivých kněží tři nebo čtyři mše votivní. Naučil se společným modlitbám k Bohu a svatým tím, že je zpaměti opakoval, a znovu ty modlitby čítaje s kněžími, kteří sloužili mše, je vykonával. Vkleče a s pozdviženýma ne tak očima jako rukama velmi zbožně modlil se k Hospodinu, obávaje se, že kdyby věnoval pozornost záležitostem světským, ztratil by zbožnost mysli. A nemůžeme bez úžasu mysli vypravovati popisujíce to, že toho krále nikdy nijak neomrzelo poslouchati mše, nýbrž někdy v jednom dni poslouchal šestnáct mší, někdy dvacet nebo i více. Tím vzbuzoval rozmrzelost nejen u lidí světských, ale i u všech duchovních, kteří přicházeli na jeho dvůr, takže obyčejně unaveni na čas odcházeli a po skončení bohoslužby se spěšně vraceli ke králi vyřídit své záležitosti.“

A příčiny... tedy příčiny všech Václavových problémů? Některé byly zřejmě genetické. Ale poslední Přemyslovci se přece ženili s cizími princeznami, a to v náramně pestré paletě... Matka Václava II., Kunhuta, byla původu uherského a zároveň Polka, jeho babička, Kunhuta Štaufská, byla Němka, prababička Konstancie (tedy matka Václava I.) byla z Uher. To všechno znamená, že nedocházelo k vnitřnímu křížení a že přemyslovská panovnická rodina nebyla degenerována jako v dobách pozdějších například Habsburci.

Jenomže u Přemyslovců byly zafixovány v genetickém kódu neurotické sklony. Důkazy: Dědeček Václava II. (tedy Václav I.) trpěl docela jasnou monofobií... (tedy: měl chorobný strach z osamělosti). Také měl, jak víme, úzkost měl z vyzvánění zvonů. To je tak výlučná fobie, že snad ani odborné latinské jméno nemá. My jí můžeme říkat dejme tomu pracovně sonofobie. Všude, kam přišel, musely být z kostelních věží snímány zvony. A když uléhal ke spánku, tak z blízkosti jeho lůžka musely být odstraněny všechny zlaté předměty.

„Jsou také určité doklady, že otec Václav II., tedy Přemysl Otakar Druhý,“ (uvádí ve své knize o nemocích mocných neurolog profesor Ivan Lesný), „jakkoli významný a veliký král to byl, choval se někdy tak násilnicky, že bychom to mohli dnešní terminologií nazvat chováním agresivního psychopata.“ Takže rodinná zátěž, ze které by každý psychiatr sestavil obsáhlou diagnózu... On by si ji sestavil i z toho, co musel Václav v útlém dětství prožít. Málokterý středověký panovník měl jako dítě tolik stressů jako sedmiletý český kralevic, vyrostlý na dvoře svého otce jako vytoužený následník trůnu. Po bitvě na Moravském poli, kde mu zabili tátu, ho náhle uvěznili, drželi na hradě Bezdězu, kde určitě nebylo nijaké zvláštní pohodlí, jenom chvíli tam byl s matkou. Ta poměrně brzy utekla a on zůstal sám. Sám.

Ten děsivý bratranec Ota Braniborský (my si můžeme lehce domyslet, jak moc se ho chlapec Václav bál), ten ho nakonec odvezl do daleké ciziny, do Braniborska, a trvalo to čtyři roky, než se mohl vrátit domů, na Pražský hrad. Doma se sice setkal s matkou, královnou-vdovou Kunhutou, jenže se o její náklonnost musel přinejmenším dělit s jejím milencem, později manželem (a tedy svým otčímem) Závišem z Falkenštejna. Dobové záznamy nám ale líčí vztah otčíma k nevlastnímu synovi a naopak jako velmi dobrý (to je pravda, jenomže do duše toho utrpením poznamenaného dospívajícího kluka žádné kroniky nenahlédly – kdoví, co v něm ve skutečnosti vězelo...).

Václav však nebyl ustavičně jen v depresi. Když ochablost dočasně pominula, vystřídala ji fáze aktivity, činorodosti, pracovitosti až divoké. A taky živočišné bujnosti. Zplodil za svůj nedlouhý život (zemřel ve třiceti čtyřech letech) deset nebo snad jedenáct manželských dětí. (Většina z nich ovšem zemřela v dětském nebo dospívajícím věku.) Skutečné dospělosti (tedy osmnácti let) se dožily pouze tři z nich – dcery Eliška, Markéta a Anežka. O milostném životě krále Václava II. se vyprávěly historky.

„Nepožívaje od přírody dosti silného zdraví, počal příliš záhy bujně žíti a plýtvati tělesnou silou dříve, nežli dozrála.“ První syn (dostal jméno Přemysl) se narodil, když bylo otci, tedy Václavovi, šestnáct let. „Sotva 25 let stár jsa, počítal již devět manželských a nadto i několik nemanželských dětí.“ Kolik přišlo díky Václavu Druhému na svět levobočků, to ani nelze odhadnout.

Na jedné straně zprávy o horečné činorodosti, sexuální nevázanosti a záchvatech euforie, na straně druhé často se ozývající zprávy o fyzické křehkosti a malé odolnosti. Před našima očima akcent začíná najednou vyvstávat velice podivný obraz. Obraz člověka nepříliš zdatného, psychicky labilního a vůbec: celkově nevyváženého. Václav jako by se podobal kyvadlu hodin. Jeho síly duševní i tělesné se zmítaly mezi dvěma krajními polohami, mezi hlubokou depresí a opačným stavem, kterému psychiatři říkají mánie. Když jsme u té psychiatrie, tak tato věda zná pro podobné projevy termín maniodepresivní psychóza. Pro ni je střídání velkého smutku a všestranné ochablosti na straně jedné, a duševní i tělesné horečnatosti a také nezdolnosti na straně druhé přímo typickým příznakem.

„To, co jedenkrát slyšel, to dobře i později věděl, co jedenkrát poznal, to podržel po celý život. Touto pamětí svou on dovedl překonat mnohé, kteří z toho, co četli, po zcela krátké době již neznali nic, neboť mlha zapomenutí je zastřela. Dovedl překonat mnohé, kteří z toho, co četli, po zcela krátké době již neznali nic...“ Že by Václav uměl číst líp než jeho současníci? Ne, neuměl. Neuměl číst vůbec. Z dnešního hlediska byl negramotný. Musel mít ale nadprůměrnou paměť. „Božská moc udělila mu takovou milost, že ačkoli neznal základů písma, přece moudřeji a jasněji než ostatní rozuměl celku i jednotlivostem z toho, co náhodou slyšel z knihy Boží nebo z jiných umění, a porozuměv tomu trvale si to pamatoval.“ Co slyšel z knihy Boží (tedy z Bible) nebo z jiných umění, tedy z jiných knih...

Ale – tenkrát bylo všechno napsáno v latině... „V tom také patrně překročil hranice lidského poznání, že se sám, ač neznal základů, v latinském hovoru velmi zřídka odchýlil od přesných zákonů mluvnického umění. Nejen znal znění kterýchkoli příběhů Starého nebo Nového zákona, nýbrž ihned opravoval kteréhokoli předčitatele, u kterého v tom shledal malou chybu.“ Sám Václav číst ani psát neuměl, ale kupodivu mu bylo jasné, jaké má vzdělání význam. Mimo jiné už proto, že se objevovaly stále nové a nové druhy písemností, které byly předtím neznámé – desky zemské, urbáře, smlouvy, dlužní úpisy, úřední agenda měst. Domácí školství existovalo při významnějších kapitulách, někdy vznikaly školy i při městských farách a v některých klášterech, ale když se někdo nespokojoval s pouhými základy vzdělání a hleděl výš, tak musel na nějakou z italských nebo francouzských universit.

„Nebylo málo Čechů, kteří tak činili.“ To trvalo tak dlouho, až Václav II. usoudil, že "jelikož stav pravé víry nemůže trvati bez studia moudrosti, rozhodl jsem se zříditi v městě pražském vysoké učení všech fakult, aby jeho působením důkladná horlivost studujících zaháněla ze srdcí lidských mlhu nevědomosti." Ještě jednou opakujeme: tuto myšlenku vyřkl negramotný český král. Padesát let před tím, než to udělal Karel IV., jsme mohli mít universitu. "Ó králi, z hlasu pověsti jsme se dozvěděli o tvém úmyslu zříditi v tvém království vysoké učení," tak nějak reagovala na tuto bohulibou myšlenku česká šlechta. "V tom jsi, jako i v ostatních skutcích (jak dobře pociťujeme) nad pomyšlení lidí hoden doporučení, neboť naprosto nepochybujeme, že z toho vzejde veliký prospěch tvému království. Ale" (ano, a už tu máme zase jedno "ale," na kterém v minulu, přítomnu a jistě i v budoucnu ztroskotala, ztroskotává a ztroskotávati bude nejedna dobrá myšlenka:) "Ale protože nepokoj zemí leckdy odvrací mysl lidí od studia moudrosti, dříve ať se usilovná královská péče postará o prospěch míru pro tvé země a potom ať směle postoupí k zřízení vysokého učení v království, aby duchovní okolních zemí bezpečně přicházeli na toto studium a po jeho řádném skončení se bez obtíží vraceli domů beze škody osobní i věcné."

Kdyby bylo po panském, tak bychom neměli vysoké školství asi dodnes, protože ono se vždycky dalo vyrukovat s argumentem, že je třeba se postarat nejprve o mír a teprve potom o vzdělání. Tolik klidu a míru a veřejného pořádku, aby u nás mohla být s čistým svědomím založena universita, jsme vlastně měli jenom málokdy...

O Václavovi se zmínil i jeho slavný vrstevník Dante Alighieri. Tuto větu jsme našli v sedmém zpěvu Očistce:

Ottachero – nelle fasce
Fu meglio assai che Vincislao suo figlio...

A tak dále, ono to ještě pokračuje, ale předpokládám, že česky to bude přece jenom srozumitelnější:

"Otakar jako dítě v plenkách byl mnohem větším hrdinou a statečnějším než jeho syn Václav, jenž hověl si v zahálce a rozkoších v mužném věku."
Ani František Palacký předposledního Přemyslovce nijak nešetřil: "Věru, kdyby byl Václav zdědil jen trochu oné síly ducha, podnikavosti, chrabrosti a ctižádosti, kterou vynikal otec jeho, byl by mohl v okolnostech a v náhodách nadmíru příznivých i po celá tisíciletí zřídka se opakujících zříditi na východě Evropy říši nejmohutnější a povýšiti rod svůj mezi nejslavnější v dějinách světa."

A další charakteristiky:
Hotový slaboch, nepovedený rytíř, bázlivec, neurotik, maniodepresivní psychotik, mnich, poloviční světec, nadprůměrně inteligentní muž, prostopášník, vášnivec, erotoman, politik, který se obklopil nejlepšími evropskými odborníky té doby, panovník, za jeho vlády se stal český stát jednou z nejbohatších velmocí. Která z těch Václavových tváří je pravá? Nebo jsou pravé všechny? Stačí změnit úhel pohledu a tentýž člověk se nám jeví v naprosto odlišném světle. Není to na něm, na muži skoro sedm století mrtvém, aby o sobě vypovídal... Je to na nás, jak svého krále vidíme.

autor: Josef Veselý
Spustit audio

Související

  • 94. schůzka: Vladař neurotik

    Pro regenta Českého království Záviše z Falkenštejna je rok 1290 tragickou tečkou. A král Václav II. začíná konečně vládnout.

  • 96. schůzka: Stříbro nad zlato

    Jméno našeho nejslavnějšího báňského města zní: Kutná Hora. To bylo skutečně největším a nejbohatším městem tohoto druhu, nikoli však jediným a také ne nejstarším.

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.