Globalizace nemusí šířit jen demokracii a volný trh

Karta se tedy obrátila, předtím to byli Američané, kdo po světě globalizaci prosazovali, nyní se jí začínají trochu obávat. Co se to tedy ve světě stalo? Ještě nedávno se postoje ke globalizaci dělily na její vcelku jednoduchou obhajobu a na její zásadní kritiku. Ještě si vzpomínáme na střety a útoky antiglobalizačních skupin a na blahovolné postoje vedoucích představitelů hlavních ekonomických mocností.

Dalo by se říci, že to byly ještě idylické doby vzhledem k tomu, co dnes ve světě začíná odvíjet. Dívám se do posledních německých učebnic a čtu, že globalizace úzce souvisí s modernizací, že je to celosvětový rozvoj racionalizace výroby, moderních organizačních struktur, komunikačních technologií, celosvětově se rozšiřující výměna kapitálu a zboží.

Tato globální propojení nemají jen tržní charakter, ale týkají se i politiky, kultury, souvisí s migracemi lidí po světě atd. Posledním systémem, který těmto procesům bránil, byla světová komunistická soustava po vedením Sovětského svazu, protože věděla, že kdyby se jim otevřela, znamenalo by to ztrátu podstatné komponenty její existence. A tou byla obrovská kontrola a manipulace lidí.

Naprostá většina lidí žila v tomto systému jako v kleci a se světem komunikovala jen řízeně a pod dohledem strany. Po pádu železné opony se téměř vše nejprve změnilo: padlo jádro komunistické soustavy, Sovětský svaz se rozpadl, a procesy globalizace vtrhly do bývalého impéria. Odtud také původní iluze, že nyní nastává věk celosvětového vítězství demokracie, globalizace a demokracie. Ty byly na vítězném postupu. Svět najednou vypadal mnohem optimističtěji.

Mimo jiné i proto, že západní demokratické země se svou rozvinutou tržní ekonomikou stály opět na čele celosvětového vývoje, tentokrát bez vážného soupeře. Jenže postupně se tento růžový obraz začal měnit a dostával šedé a nakonec i docela černé barvy.

Nejprve si někteří američtí politologové všimli, že mnohé nově vznikající demokracie nejsou podobné těm západním a začali je označovat jako "neliberální demokracie", aby označili jejich odlišnost od těch západních. A pak přišel razantní vzestup a nakonec i útok islámského terorismu, počínaje 11.zářím 2001. Válka Západu byla vyhlášena, nový nebezpečný soupeř se zrodil.

Mezi jeho charakteristiky patří, že dovedně využívá prostředků globalizace a tím znásobuje svou akceschopnost. Opírá se o mezinárodní propojení kapitálu, mezinárodní obchod, o ještě donedávna poměrně volné cestování lidí po celém světě, přední teroristé mají globální firmy atd. Globalizace se tak projevila jako systém procesů, které mohou být zčásti využily k mezinárodnímu terorismu. Současně s tím začala do povědomí světové veřejnosti vstupovat skutečnost, že globalizace může mít i různé důsledky pro různé země.

Že není nijak dáno, že by z ní mohly neustále nejvíc profitovat jen nejvyspělejší státy západního světa. V žádném případě přitom ovšem nelze opomenout, že i chudé země třetího světa měly ze zapojení se do globalizace prospěch, i když nepoměrně menší. A tak svět postupně poznal, že se hlavní, z globalizace profitující zemí stala Čína. Stále komunistický stát, řízený jednou komunistickou stranou, brutálně potlačující lidská práva a usilovně zbrojící.

Ukázaly se tedy omyly některých tezí, o nichž se donedávna myslelo, že jsou platné. Jednou z takových tezí byl názor, že globalizace, rozšiřování světového volného trhu, téměř neomezovaného volného pohybu osob, zboží a kapitálu, je současně procesem, který šíří demokracii. Není tomu tak.

Čína, hlavní globalizační mocnost světa, je demokratizačními procesy dotčena ve velmi omezené a skromné míře. Produkuje hlavně obrovské objemy levného a málo kvalitního zboží a exportuje je do celého světa, takže má se všemi zeměmi přebytky ve vzájemné obchodní bilanci. Obrovský přebytek má dokonce i v zahraničním obchodu se svým hlavním partnerem, Spojenými státy.

Mnohé země začínají být pak nebezpečně na Číně závislé, protože tato země je současně i největším trhem na světě, takže všichni usilují o další a nové přístupy na něj a stav lidských a občanských svobod v Číně je jim lhostejný. Někdo by mohl říci, že to je normální boj o trhy a že na tom není vlastně nic špatného. Měl by pravdu, ale jen zčásti. Musíme si totiž uvědomit, že v naší západní civilizaci je od samého počátku rozvoj tržní ekonomiky spjat s přesvědčením, že tento rozvoj znamená nejen rozvoj svobod na trhu, ale i rozvoj osobních, občanských, politických svobod. Že oboje je neodlučitelně propojeno. V tom byl spor s marxismem, který tvrdil, že kapitalismus potlačuje svobody a nakonec se ukázalo, že kapitalismus přináší rozvoj svobod na rozdíl od komunismu.

Případ Číny je výzvou pro nové úvahy na toto téma. Vraťme se však k celkové situaci ve světě. Vidíme, že se mnohé západní státy, které donedávna vychvalovaly globalizaci, zaobírají úvahami a přípravou nebo dokonce realizací kroků, které by globální procesy práce, kapitálu a zboží nějak omezily. Mezi tyto země patří nejen Francie nebo Itálie, ale dokonce i Spojené státy. Příčinou těchto nových přístupů je poznání, že globalizační procesy mohou mít také škodlivé účinky pro jednotlivé západní země.

Omezují například jejich pracovní trhy, zmenšují pracovní příležitosti pro domácí pracovníky a na druhou stranu přinášejí nové proudy imigrantů. Velké zahraniční firmy pohlcují domácí firmy, které jsou důležité pro zájmy dotyčného národního státu atd. Všechny tyto hospodářské procesy jsou navíc propleteny s procesy politickými.

Uveďme jeden konkrétní příklad. Globalizace sebou přináší obrovský rozvoj výrob všech možných druhů produktů a jejich směnu po celém světě. Jenže takový nárůst objemu výroby je nutně spjat s rostoucí spotřebou energetických surovin, především nafty a plynu. A o tyto zdroje se začíná vést nemilosrdná bitva, která má silný politický kontext. Tak například ruský Gasprom, největší dodavatel plynu do Evropské unie, vyhrožuje, že by také mohl dodávat do Evropy plynu méně a navazuje novou a mnohem větší spolupráci s Čínou.

Irán zase vyhrožuje Západu, že mu omezí dodávky nafty a že je bude více dodávat Číně. Ta se mezitím také pevně usazuje ve všech afrických zemích, které mají zdroje nafty a vytlačuje z nich západní země, atd. Vyvstává tedy otázka, jak vlastně dál ve světě zajišťovat demokracii, která je pro západní země životně nezbytná, když se země demokracii nepřátelské tímto způsobem globálně propojují a spolupracují?

Svět se začíná jevit jako darwinovský boj o přežití, v němž hodnoty lidského života a jeho svobody hrají již jen malou roli. Nic však není dopředu jisté, lidské dějiny jsou vždy otevřené, protože se neřídí pouze podle přírodních zákonitostí.