"Vina je vždy nepochybná"
Jako tečka za několikaměsíčním souvislým během představení v holešovické La Fabrice byla pouze ve dvou reprízách (29. a 30. 5.) uvedena opera Philipa Glasse podle povídky Franze Kafky "V kárném táboře".
Děj je - na rozdíl od tematického balíku - jednoduchý. Evropský cestovatel, toho času pobývající na tropickém ostrově v kolonii trestanců, přijme "jen ze zdvořilosti" pozvání na popravu tradičně prováděnou důmyslným strojem, který vynalezl bývalý velitel tábora. Odsouzenec má být popraven, protože usnul, když měl v noci hodinu co hodinu salutovat před ložnicí velitele. Cestovatele se ujme důstojník, fanatický vyznavač odkazu mrtvého génia, a dlouze a dopodrobna mu mučicí aparát vysvětluje a popisuje. Ukazuje se, že důstojník je v táboře posledním stoupencem starých pravidel a tradic, protože nový velitel smýšlí výrazně humanističtěji. Proto žádá Cestovatele, aby o připravované podívané před vedením pohovořil pokud možno pochvalně. Cestovatel krutou metodu odmítá. Důstojník osvobozuje odsouzence a do zabíjecího stroje uléhá sám. Cestovatel ještě navštíví hrob starého velitele, kde čte důstojníkem zhotovený nápis "Věřte a čekejte".
V operní dramatizaci sledujeme čtyři postavy, které se navzájem ovlivňují na životě a smrti, a přesto existují v jaksi oddělených rovinách. Důstojník (baryton Jiří Hájek), uniformovaný "voják, který uhranul Viktorku", ocitnuvší se na zlomové hraně režimů, za níž ho jako posledního ideologa minulosti čeká potupná porážka. Cestovatel (tenor James Clark), elegantní muž středního věku v nepříjemně běloučkém obleku s nepříjemným kloboučkem, sleduje. Je pozorovatel, který občas komentuje a provádí operně nešikovné pózy a gesta. To jsou jediné zpívané role - oba protagonisté znějí výborně a jejich figurínovost mrazí. Karel Dobrý hraje šíleného odsouzeného divocha, postavu pohybovou, nahou, zvířecí, vydávající skřeky. Někdy omotán nemocničním rubášem, někdy svlečený, zmítá se v křečovitých záchvatech, je strašně autentický (včetně vousů, vlasů a chybějícího prstu), připomíná tvora zbaveného lidské části mozku, poslušně přichází na písknutí k smrti, aby se zoufale fyzicky bál. Funguje ve dvojici s "bachařem" (Stanislav Majer), s kterým vytváří zajímavé, velmi tělesné obrazy, v nichž se sleduje soběstačná linie přípravy k popravě. Nepřehlédnutelné jsou kristovské narážky - Voják nosí Odsouzencovo tělo v náručí jako Pieta; zavěšeného na žebříku jej omývá houbou, kterou mu přikládá k ústům. Postava podivného vojáka je pro mě ale jinak problematická - vznáší se poněkud ve vzduchoprázdnu a nevím, proč co koná.
Stěžejní část opery zabírá bolestivý popis mučicí metody, celé to vypadá jako pečlivá lékařská procedura. (Odsouzenému systém jehel po dobu 12 hodin do těla vyrývá nápis velitelovým nečitelným rukopisem - "Buď spravedliv", anebo "Cti svého představeného".) Režie Miroslava Bambuška je nápaditá, ale přitom respektuje minimalismus v hudbě a dává prostor k vyznění syrovosti a vynikající prokombinovanosti Kafkova textu. (Libreto je v angličtině, představení uváděno s titulky, které na kovové tovární traverze vypadají velmi výtvarně.) Hudba je jednoduchá, interpretovaná pěti smyčci Agon Orchestra, řízeného Petrem Kofroněm. Má silné napětí v přesném rytmu a různě variovaných prostých frázích místy připomínajících zmnoženou basovou linku. Celý tvar je mimořádně expresivní. V první části působí vyváženě - jakoby sám od sebe "jel" po vynikající hudbě, silném textu a industriálním prostředí -, přitom docela schopně udržuje hranici takové hrůznosti, aby diváka lacině nezastrašoval. Po přestávce ale nastane jakýsi kvalitativní zlom, opadne napětí, přibude patetického vytržení, neohrabané emocionality a jednoduché konvenčnosti (kde chybí energie, záplatuje se dýmem, křikem a projekcemi). Přestože libreto v druhé části vrcholí, inscenace má své vrcholy daleko před ním.
V programu se píše, že povídka vznikla na podzim roku 1914, po začátku světové války a v době Kafkovy značné duševní skleslosti. Když ji poprvé veřejně četl, tři dámy v publiku omdlely. "I ohlas v tisku byl vlažný. Zato povídka svou jasnozřivostí pronikavě zapůsobila po letech v době totalitních režimů. Její klíčová věta - Vina je vždy nepochybná - prorocky a přesně vystihovala tehdejší znásilnění justice, odsuzování bez soudu, inscenované procesy, holocaust." Také o přestávce na baru se hodně hovořilo o současném dění ve světě.
