Pražský Minor - nebojácné divadlo s fantazií
Nebojácné děti, které mají fantazii, bývají občas nejen radostí, ale i postrachem rodičů. Mohou jim jít na nervy, protože se do všeho hrnou, jak dosvědčuje nejeden šrám, navíc jejich mluva sice bývá trefná, ale ne vždy vybíravá, nejsou zrovna andílci. Řekla bych, že tyto děti jsou ideální diváci pro - převážně loutkové - Divadlo Minor. Jsou mu totiž trochu podobné.
Divadlo s jedním z nejmladších realizačních uměleckých týmů se řadí ke scénám, které mají zdravou ambici uvádět rodinná představení. Patří k nim i první z jeho posledních tří inscenací Sněhurka - nová generace, jejíž scénář i režii má na svědomí hostující Jan Drábek. Bláznivý "muzikál" pro puberťáky, či spíše puberťačky, pohrávající si s "popíkovými" hity 80. let (hudba Jan Matásek), si v Divadelních novinách vysloužil titul "propadák měsíce", ale tak jednoduché to není. Je vskutku ztřeštěným obrazem mód, póz, uhozených reklam, nectností i barevnosti (scéna Martin Černý, kostýmy Andrea Králová) současného dospívání a v tomto duchu si pohrává s postavami a motivy posbíranými z nejrůznějších koutů pohádkového i reálného světa (Popelka, Sněhurka, ruský Aljoša, ale i Harry Potter a hippies atd.). Nejprve v rozumném dospělákovi cosi zaúpí, co že je to za televizně nevkusné balábile, naštve se nad uvolněností mluvy, která jeho ratolesti nebude právě vzorem, ale pak se začne sám bavit bujností fantazie s jiskřičkami parodie a ironie, která jaksi mimochodem zesměšňuje zlo a preferuje snášenlivost. (Děti se v této "crazy" poetice orientují rychle a s chutí ji přijímají, mladé matky se baví od začátku, zasaženy hity svého vlastního dětství.)
Poetický půvab má i další autorská inscenace Bruncvík a jeho lev, kterou na námět Aloise Jiráska a českých středověkých textů napsal a na malé scéně zrežíroval domácí Jan Jirků. Stylově přesná je v ní trojice herců - Filip Jevič, Kristýna Franková a Ilona Semrádová. Odkrytě vodí loutky, místy za své hrdiny i dýchají a za chvíli o nich divákům vyprávějí, nezakryté "spoje" ale působí samozřejmě a nenarušují dobře budovanou atmosféru. K ní citlivě přispívá tříčlenná živá kapela. A zase tu nechybí jemně úsměvný nadhled, který i pro dospělé posune někdejší povinnou četbu až kamsi k věčným příběhům o hrdinství, lásce a věrnosti.
Fakt, že v Minoru myslí na děti od nejmenších po ty odrostlejší a pěstují nejrozmanitější žánry, potvrzuje dobrodružný Ostrov pokladů R. L. Stevensona v dramatizaci a režii dalšího hosta - Arnošta Goldflama. Jde vlastně o činoherní představení, byť jsou tu loutky přítomny jednak jako "ostrovní bytosti", jednak jako malí dvojníci hlavních hrdinů, kteří mohou v humorné nadsázce a zkratce předvést situace, jež v tu chvíli zůstávají očím diváků skryty. Jejich akce ovšem většinou působí jako "přívažek", nadbytečná ilustrace, rozebíhající příběh do různých stran. Hostující Oldřich Navrátil v jedné z hlavních rolí Doktora prozrazuje Goldflamův v zásadě nosný záměr stylizovaného herectví, vnášejícího humor i do nejdramatičtějších situací, ale také paradoxně zvýrazní, že dobří či skvělí loutkoherci nemusí vždy být dobrými činoherci. Většina dalších hereckých kreací totiž působí hlavně jednotlivými narežírovanými gagy a postrádá jejich organické vnitřní propojení v celistvou postavu. K té mají asi nejblíže Petr Stach jako baron Trelawney a v připsaných postavách Papouška a slepé pirátky Kostelní lavice Kateřina Tschornová s Evou Leinweberovou.
