Hra o lehkosti rozumu a tíze lásky a smrti
Arkádie britského autora českého původu Toma Stopparda je jedním z nejkrásnějších, nejkřehčích, ale také nejkomplikovanějších dramatických textů. Obdobně jako u her Čechovových jsou v ní rozpojeny promluvy a jednání postav tak, že smysl sdělovaného vyrůstá teprve z konfrontace těchto dvou samostatně se odvíjejících rovin.
Konverzace však na rozdíl od Čechova není utkána z banalit (jež konec konců usnadňují vnímání toho, co je "za nimi"), ale řeší problémy - například i matematicko-fyzikálního či kosmologického rázu. Navíc je vedena s vtipem a břitkostí - jako u Oscara Wildea. A aby "sémantické hustoty" nebylo málo, tak i syžet Arkádie je spleten ze dvou samostatných příběhů: jsou od sebe odděleny téměř dvěma sty lety, vzájemně se však prolínají a zrcadlově odrážejí. Režiséra, který se rozhodne oživit tuto složitou síť témat a motivů na jevišti, je třeba ocenit už jen za odvahu. Se souborem činohry Národního divadla tak učinil ostravský Radovan Lipus. Širší veřejnost ho zná především jako tvůrce cyklu televizních dokumentů Šumná města, zasvěcenější však vědí, že ve svých jevištních realizacích je zvlášť citlivý vůči literárním kvalitám inscenovaných textů. Paradoxně - nejspíš právě to způsobilo, že pro návštěvníka Stavovského divadla je Arkádie obtížně čitelná. Režisérovi jako by bylo líto akcentovat z jednotlivých příběhových linii motivů a témat pouze některé, a tím se pokusit o jednoznačnější vyznění hry. Také nejspíš nechtěl zpomalovat šumivý proud brilantní konverzace; jenže aby mohl divák vychutnat její vtip, hloubku a uvědomovat si její nesouřadnost s jednáním postav, měl by mu tempo-rytmus celku dát občas vydechnout.
Naštěstí vedl Lipus herce k vytvoření zřetelných a výrazných charakterů, takže diváci si mohou sami určit, které z hrdinů, příběhů a témat umístí do prvního a které až do druhého plánu. A tak někdo může za hlavní konflikt hry považovat střet mezi střízlivou a o pravdivé poznání usilující spisovatelkou Hanou Jarvisovou (uměřená a střídmá Petra Špalková) a po mediálním úspěchu bažícím Bernardem Nachtingalem (Petr Matásek expresivně vykresluje bezostyšnost tohoto "televizního intelektuála"), který se snaží dokázat, že na zámku Derbishire, kde se vše odehrává, došlo před dvěma sty lety k senzačnímu a dosud neodhalenému zvratu v životě lorda Byrona. Jiného diváka naopak může upoutat postava Lady Croomové, majitelky zámku, jež se tehdy na počátku 19. století o tohoto svého hosta (na jevišti se Byron neobjeví) živě zajímala a které dala Eva Salzmannová šarm i břitkou inteligenci zralé, světaznalé ženy, znechucené tím, jak architekt Noakes (Rudolf Stärz) proměňuje její klasicizující krajinnou Arkádii v romantickou zahradu se zříceninami a poustevnou. (Období přechodu od klasicismu k romantismu i postmoderní zakotvení druhé časové linie příběhu sugestivně evokuje magická scéna Petra Matáska s rozzářenými torzy antických soch.)
Pozornost diváků tíhnoucích k exaktním vědám mohou zase upoutat matematické motivy rozvíjené v obou příběhových pásmech hry. Dcera Lady Croomové Thomasina, z níž činí vynikající Magdalena Borová nejživotnější postavu hry, je přes své mládí matematický génius. Převratnost jejích teorií rozpozná pouze její domácí učitel a smysl jeho zápisků, ověřujících tuto teorii, je po dvou stech letech schopný si uvědomit zase jen další ze členů matematicky nadané rodiny: předjímají teorii chaosu a dávají světu jistou naději, že přes vzrůstající entropii nezmrtví. V úzkém propojení motivů smrti, naděje a lásky lze pak spatřovat nejvýznamnější prvek Stoppardova dramatu. Toto propojení vystupuje nejzřetelněji v příběhu Thomasinina učitele a Byronova přítele Septima Hodgeho. Na rozdíl od některých jiných recenzentů si myslím, že výběr mladého a křehkého Jana Dolanského pro tuto roli byl přesný a šťastný. Jeho Septimus je odchovancem osvícenského rozumu, napodobuje libertiny a přehlíží city, jež k němu chová Thomasina. Ve chvíli, kdy si uvědomí jejich hodnotu a chce je opětovat, se z duchaplného, vtipného, leč nezralého mladíčka stává muž. To už je však pozdě. Tragédii, jež se udála, Stoppard nepředvádí, zmiňuje se o ní jen letmo. A jen pozorný divák pochopí, v koho a proč se Septimus proměnil a jaké poselství do jeho proměny a dalšího konání autor skryl. Napomoci mu při tom může program, do nějž dramaturg Jan Hančil zařadil nejen svou studii o Stoppardově tvorbě a Kořánův překlad Arkádie, ale mj. i esej o jejím matematickém pozadí.
