Tajemství a důležitost perspektivy
Italský spisovatel Antonio Tabucchi (nar. 1943) se sice narodil v městě se šikmou věží, v Pise, ale přednáší o literatuře portugalské a z portugalštiny překládá dílo básníka Fernanda Pessoy, který je zároveň jeho vzorem a zřejmě nejsilnějším zdrojem inspirace. Ovšem vedle vlivů italských a portugalských, které se do Tabucchiho díla vtiskly, je zřetelný "odér" španělsky mluvících zemí, mírně ordinérní, ale vzrušivá a melancholicky záhadná vůně těžkých parfémů, vždy plná tajemství, o němž se nemá, či přímo nesmí mluvit.
Tabucchiho povídky plní charakteristiky lidí (žoviální Španěl se sklonem k obřadnosti) a detailní popisy prostředí a věcí, jež jsou součástí jednotlivých příběhů (Arroz de cabieda chutnalo skvostně a vypadalo odporně, servírovali je na velké terakotové míse s dřevěnou lžící, krev a víno vytvořily hustou, kaštanově hnědou omáčku, mramorové stolky stály mezi řadou sudů a zinkovaným pultem, jemuž vládla tělnatost pana Tavarese, o půlnoci dorazil vychrtlý zpěvák fada, doprovázel ho stařec s violou a elegantní muž s kytarou, ...). Tabucchiho třetí kniha, soubor osmi povídek nazvaný Pohled z druhé strany, vyšla v originále v roce 1981 a znamenala skutečný počátek spisovatelské popularity. Zde se prokreslilo autorovo mistrovství v oboru povídkové tvorby. Při vyprávění příběhů neusiluje jen o prosté sdělení, o jednoduchou fabulaci. Naznačenou dějovou linku postupně rozpřádá do jednotlivých vláken, jež pak jedno po druhém nabízí k podrobnějšímu prozkoumání. Upozorňuje na důležité drobnosti, jako by kvalita celku záležela především na několika, nebo i jediné, precizně propracované větě či sousloví, s pečlivostí vsazené do zvolené formy (vzpomínky, dopis, zpráva). Autor načrtává širší kontext, uvede čtenáře do nutných souvislostí, a pak soustředí pozornost k něčemu výraznému.
Většinou vstupujeme do "dobíhajícího" děje, jehož hlavní postavy již zdánlivě odehrály celý svůj příběh, rekapitulují své životní osudy (Dopis z Casablanky) , vzpomínají na dávná setkání (Divadlo), nebo dokonce jsou již po smrti (Pohled z druhé strany). Už tato hra s odstíny prostředí a jejich výraznou detailní drobnokresbou by byla nepochybně zajímavá. A. Tabucchi však ještě přidává něco podstatného navíc, co chuť jeho povídek podtrhne a zesílí. Mnohoznačnost! Celek vyprávění sice zůstává, ale perspektiva se obrací, navíc nasvícena reflektorem odlišné barvy (z muže se stane žena, z neznámého muže proslulý herec) nebo světlem ostřejším a pronikavějším (celá dosud jistá skutečnost je zpochybněna a znejistěna). Pravda je odkrývána, zdání a přetvářka odhaleny, ale zůstává nejednoznačnost a nejistota. Autorovým záměrem ale není mást čtenáře. Jenom pokládá otázku, co je to "znát" - jde o lpění na pravdě, o odkrytí skutečné skutečnosti? Známe dotyčného, nebo se jen domníváme, že jsme poznali někoho, o němž jsme dostali určité informace. Do "hry" vstupuje tradice sahající k magickému realismu, důležitá je iluze, přelud, zdání. Byť by šlo o fádní příběh (Sobotní odpoledne), lehce se může zvrtnout v nešťastnou historii. Pro Antonia Tabucchiho neexistuje méněcenný či nedůležitý okamžik, protože každý může skrývat tajemství a v každém může dojít k zásadnímu obratu v ději i v životě (...vzala mě za ruku a řekla, tak mě napadá, kdo vlastně jsme, proč tu jsme, žijeme tento život jakoby z druhé strany...). Jeho povídky jsou poutavé napětím, z něhož vyrůstá očekávání překvapivého "zjevení" a odhalení.
Antonio Tabucchi: Pohled z druhé strany. Argo, Praha 2006, Současná světová próza, sv. XXII, překlad: Jiří Pelán, 160 s.
