Marihuana je nejnebezpečnější droga na světě
V meziválečném období vznikaly (dokonce i u nás!) mentorské, osvětově zacílené filmy, které varovaly před následky "nezodpovědného" chování, před pohlavními chorobami, alkoholismem - a v případě filmu Reefer Madness (Drogové šílenství) rovněž před marihuanou.
Sugeroval, že i jednorázové pokouření vede k šílenství, sexuální náruživosti a zločinnému chování, byl však natolik demagogický, špatně inscenovaný a herecky neumělý, že se míjel účinkem. Přesto - nebo právě proto - dosáhl značné proslulosti, zajisté se značným podílem recese.
Novodobá muzikálová podoba příběhu, nejprve vyzkoušená na jevišti, umocnila veškeré přepjatosti původní podoby, ať již motivické či výrazové. Nyní ve stejném pojetí, balancujícím na hranici parodie, můžeme v kinech spatřit filmový přepis nazvaný Tráva. Režisér Andy Fickman jej ozvláštnil zarámováním "filmu ve filmu". Bohabojným občanům kteréhosi amerického městečka je totiž předváděn výchovný film o strašlivých následcích zhoubného marihuanového návyku, takže spatříme jak černobílé průhledy na stále vyděšenější návštěvníky, tak protidrogovou agitaci předváděnou v rozněžněle pastelových barvách.
Tvůrci odkazují k vypravěčským konvencím časů, kdy se příběh odehrává. Černobílé obepnutí samotného příběhu využívá expresivního nasvícení prostoru i postav, staví na duchaplných replikách. Promítaný barevný film (průběžně přerušovaný vkládáním nového kotouče do promítačky nebo nějakou extrémní reakcí publika, třeba omdlením) pak čerpá z juchavé, "zaláskované" poetiky muzikálů 40. a 50. let, včetně kostýmů pečlivě nachystaných v široké barevné škále nejrůznějších "významotvorných" odstínů - od bělostné naivity až k zarudlé poživačnosti.
Největší prostor samozřejmě získávají muzikálové výstupy, které líčí zkázu mladíka, jenž uvízne v marihuanovém doupěti. Důležitá je tu role snových či halucinačních scén. Zprvu se může jednat o pouhé nevinné představy, později ovšem převažují halucinace jako důsledek drogového opojení. Do filmu pozvolna vnikají prvky daleko pozdějších krvavých hororů, poletují tu lidské hlavy, okusují se lidské končetiny a kolébavě se odevšad hrnou zombíci. Nescházejí ani obskurní vize nebeských sfér ve stylu televizního pořadu s ležérně konferujícím Ježíšem, jenž blahosklonně rozhazuje hostie. Režisér v okamžicích, kdy se do vyprávění pokouší napěchovat vše, co ho napadne, ztrácí nejen cit pro uměřenost, ale hlavně zcela vypadává ze zamýšlené výrazové stylizace.
Oproti původní předloze se dočkáme výrazných politických posunů. Dozvíme se, že i Shakespearovy hry mohou být závadné, neboť jedinou knihou, která poskytne odpověď na vše, je bible. Z podvratné činnosti je podezírána jazzová hudba, pod jejímž vlivem mladí lidé ztrácejí zábrany. Spásu nepřináší láska, nýbrž bdělost a ostražitost. Dokonce i prezident Roosevelt, jenž se v závěru jme křepčit v kolečkovém křesle, je považován za zakukleného bolševika - stejně jako každý, kdo si dovolí zapochybovat o zjevovaných pravdách.
Zavilé zavrhování jakýchkoli odlišných postojů, okamžitě a s výsměchem označených jako levicové (a tudíž rozkladné), vytváří varovnou dimenzi nesnášenlivosti, vrcholící v hromadném pálení nevhodných "bludařských" knih, například Freudových. Jsem v pokušení napsat, že Fickman se ocitá v zajetí týchž klišé a pitvorností, jaké chtěl parodovat, pokus o jakési zevšeobecnění prostě selhal.
