Zvláštní dvojice na komorních scénách
Dvě inscenace amerických dramatiků s italskými kořeny, o nichž chci psát, měly shodou okolností premiéru v jeden den a v obou se setkávají zajímavé herecké dvojice v příběhu o vztazích dosti nevšedních párů.
Majitel a ředitel Divadla Ungelt Milan Hein se ani tentokrát nezpronevěřil ctižádosti přivádět na svou miniscénu divácky velmi přitažlivé herce. S Chantal Poullain, která tu už "zdomácněla", se zde ve hře Richarda Alfieriho Šest tanečních hodin v šesti týdnech poprvé objevuje Oldřich Kaiser v roli tanečníka Michaela Minettiho, jenž má v několika individuálních lekcích naučit stárnoucí dámu základům společenských tanců a hlavně jí zajistit společnost. Hra má úroveň zručně napsaného čtení pro ženy - setkávají se v ní dvě zcela rozdílné bytosti, různě ošoupané životem, uzavřené v krunýřích nedůvěry k lidem a v předstírání, které má ochránit jejich bolavá a citlivá místa. A těch je na ploše jedné komorní hry natěsnáno víc než dost - skrývaná homosexualita, pocit stárnutí, neúspěšné manželství, osamělost, kruté nemoci i smrti, nesnášenlivosti, viny skutečné i domnělé.
Už jejich první setkání - neomaleného, oprsklého chlapa jižanského temperamentu a pětapadesátileté vyděšené úzkoprsé vdovy, která předstírá, že každou chvíli přijde manžel - má téměř kalamitní charakter a hrozí okamžitou roztržkou. Jenže oba cosi zoufale potřebují - on přinejmenším peníze, ona společnost - jistěže pánskou. Ochranné vrstvy se postupně sloupávají, utajovaná tajemství a pravdy často vyplouvají na povrch, role se proměňují. Kaiser hraje s bravurou, stále přítomné nebezpečí sentimentu dovedně shazuje. Chantal Poullain se občas potýká s ne dosti přesvědčivou větnou melodií a nejspíše nechtěným a zcela jistě nadbytečným patosem, ale oba herci tuto skutečnost i občasné zaváhání nad některým slovním tvarem dovedně vkomponovávají do hry a činí je zdrojem lehce zcizujícího humoru, který napomůže s elegancí přežít mnohá "mollová" místa včetně až larmoyantní závěrečné scény. Režii má Zdeněk Dušek.
Divadlo v Řeznické si k nastudování české premiéry Římských nocí Franca D'Alessandra, hry o třicetiletém přátelství amerického dramatika Tennessee Williamse a slavné herečky italského filmového neorealismu Anny Magnaniové, pozvalo zkušeného amerického režiséra Gregoryho Abelse. Jeho režie na osudu těchto velikánů světové kultury připomíná atmosféru 50. a 60. let minulého století s jejich zdůrazňováním významu umění ve společnosti a adorací uměleckých hvězd, ale i nastupující zlom, který do této pozice umění už s vlnou civilismu 60. let a mohutněním filmového průmyslu začíná pronikat. Škoda, že autor právě tuto rovinu hry řeší množstvím velkých slov, která zvláště v neokázalém komorním prostoru působí mnohdy vnějškově.
Přesto Simona Stašová s Oldřichem Víznerem přesvědčivě vystihují složité charaktery a stejně úspěchem jako tragikou poznamenané životy svých hrdinů, jejich velikost i velikášství, ješitnost i schopnost sžíravé sebereflexe - včetně hereckého stylu tehdejší doby, který se nebál velkého gesta a výrazné pózy. Stašová bravurně zvládá i nadbytek italštiny v partu Magnaniové a představuje ji s její lidovou přímočarostí, ale také seizmografickou citlivostí a lidskou opravdovostí tak, že nelze pochybovat ani o kořenech úspěchů této filmové hvězdy, ani o příčinách jejích problémů. Vízner Williamsovu homosexualitu, problémy s alkoholem a drogami i problematickou morálku neurotika postihuje s obdivuhodnou jemností. Jeho hrdina je charismatický, přitažlivý, obětavý i nesnesitelný zároveň. Inscenace o velikánech díky hercům souzní s trably nás všech i s naší touhou po přátelství a pevných vztazích.
