Reprezentativní příručka literární a kulturní teorie
Je známou skutečností, že encyklopedie a slovníky jsou otevřenou vstupní branou k poznání oboru, specializace i obecně stavu poznání a různým druhům názorů. Pokud je vydán lexikon hutný, a přitom srozumitelný, jedná se o vhodnou příležitost k investici.
První vydání Lexikonu (1998) bylo výsledkem zájmu o "duchovědy", speciálně pak o obory literárněvědné, s přesahem ke kulturněteoretickému zaměření, nesenému na vlně zájmu od šedesátých let dvacátého století.
Podpůrným momentem byla současně s tím probíhající diskuse o závažnosti teorie a objasnění "jazyka", kterým se daná teorie vyjadřuje: otázkou není, zda literární vědci a kulturologové určité teorie, modely a koncepty používají či nikoli, nýbrž nakolik si uvědomují své teoretické a metodické premisy a do jaké míry explicitně objasňují kategorie, s nimiž pracují. Druhá polovina dvacátého století dala vzniknout mnoha zásadním slovníkovým projektům, jejichž další, rozšířená vydání byla záležitostí přelomu století minulého a současného. Podobnou cestou prošel i Lexikon teorie literatury a kultury. Tři roky po prvním vydání vyšla jeho aktualizovaná, přepracovaná a rozšířená edice. Z ní vychází český překlad. Cílem Lexikonu ale není pouhý soubor definic a pojmů. Záměrem více než šesti set hesel (a dalších pětačtyřiceti přidaných českými editory) je nastínit dějiny moderní teorie literární a kulturní, zmapovat (alespoň v rámci možností) současný stav, zohlednit tradici, postihnout teorie stěžejních epoch a proudů.
Příručka definuje literární teorii od antiky přes středověk, renesanci, baroko, a osvícenství až po modernismus a postmodernismus. Dále se pak zabývá zásadními uměleckými a kulturními proudy, např. realismem, expresionismem nebo modernismem. Speciálním dodatkem českého vydání jsou pojmy jako socialistický realismus, underground či samizdat.
Samostatná hesla jsou věnována významným literárním vědcům světového věhlasu (Eco, Eliot, Gadamer, Goodmann či Gombrich). K nim jsou českými adaptátory přiřazeni i tuzemští vědci zásadního dosahu (Sus, Šalda, Teige, Zich). Ke jménům filosofů vymezujících obzor dobového bádání (Heidegger) jsou postavena jména domácí (Patočka, Kosík).
Propojujícím článkem mezi teoriemi literárními a kulturními jsou hesla přesahující rámec filologických oborů (čas, kulturní antropologie, náboženství, filosofie). Celek tak není pouhým výkladovým slovníkem literárních pojmů. V knize nenajdeme hesla jako báseň či román. Výsledkem je pracovní pomůcka, orientující studenty i odborníky k mezioborovému zaměření. Nepreferuje složku literární, ale právě kulturní. Lexikon teorie literatury a kultury zaznamenal obecný vývoj a směrování k vědám obecnějším, lépe řečeno přesažným, postihujícím kulturu jako celek, v interdisciplinárním a intermediálním rozměru.
Lexikon je ukázkou zájmu současného bádání o postižení vývoje jak v oboru konkrétním (teorii literatury), tak v kontextu, v němž onen obor pobývá a "žije". Srozumitelnost a přehlednost je samozřejmě devízou, zvyšující atraktivitu svazku. Uznání za tuto práci patří jistě jak překladatelům, tak editorům českého vydání.
Ansgar Nünning (ed.), Lexikon teorie literatury a kultury, Host, Brno 2006, překlad: A. Urválek, Z. Adamová, editoři českého vydání: Jiří Trávníček, Jiří Holý, str. 912.
