Pryč od politiky a divadla
Jedním z důvodů výrazného diváckého úspěchu "politické symfonie o třech větách" Ivy Klestilové, uváděné od února do června letošního roku v Divadle Rokoko pod názvem Má vlast, bylo nepochybně to, že dospělí reagují podobně jako děti: nejvíc se jim líbí pohádky, které už dobře znají.
Když se jim tedy ve zhuštěné zkratce a groteskní nadsázce zopakovaly takřka všechny politické kauzy, jež v posledním půldruhém roce nesčetněkrát přetřásala takřka všechna média, není divu, že vstřícně tleskali jak strejdovi (Ivo Šmoldas), který přináší Standovi (Petr Lněnička) peníze na byt, tak machiavelistické dialektice Miroslava Kalouska (Václav Mareš) či svůdnému striptýzu doktora Ratha, jímž Jiří Hána podal oslnivou zkratku narcismu svého hrdiny. A což teprve když Bohumil Klepl předváděl charakteristická gesta a intonace štafety Zeman - Špidla - Paroubek. Ani vtip a ironie ovšem nemohly zastřít pokleslost reality, kterou tento politický kabaret reflektoval.
Idea, že umění nemá skutečnost jen zrcadlit, ale spíš vystihnout její esenci, se ještě intenzivněji prosadila v inscenaci hry Roberta Blandy Nám můžete věřit, nastudované v Divadle Na zábradlí jeho uměleckým šéfem Jiřím Pokorným: v předvečer sjezdu strany zvané Občanská liga se střetávají "v názorové diskusi" její čelní představitelé, maskovaní tu do podoby TGM, onde svatého Václava. Zvláště rozkošná je kněžna Libuše, pod jejíž dívčí sukénkou lze zahlédnout modré kalhotky, z nichž vybíhá jedna noha bílá, druhá červená. Tyto státnické typy jsou doplněny například nafukovací pannou, erotickou pomůckou ze sex shopu, v roli tiskové mluvčí, či velkým chodícím lejnem - novinářem účastnícím se sjezdu. Autor, který tuto profesi sám vykonává a ve své hře zúročil zážitky z leckterých stranických sjezdů, jež pracovně navštívil, se od "estrády kolektivu DnZ", jak zní podtitul inscenace, distancoval. Dobře učinil - nevzpomínám si, že bych kdy v tomto divadle viděl horší představení. Chtěli-li ovšem jeho tvůrci nastolit v divákově vědomí onen pocit znechucení, nudy a trapna, který zažívá při pohledu na činnost představitelů našich parlamentních stran, pak se jim záměr zdařil.
Konfrontuji-li zmíněné inscenace se stavem naší předvolební a povolební politické scény, lituji, že umění nemá onu kouzelnou moc, kterou mu přiřkl Oscar Wilde v Obrazu Doriana Graye. Jistě si vzpomínáte, že zhýralý dandy zůstával v tomto příběhu stále krásný a svými morálními poklesky a zločiny nepoznamenaný, protože jejich důsledky zanechávaly stopy jen na jeho portrétu. Na něm se Dorian proměňoval v odstrašující zrůdu. Být však obklopen příšernou politickou realitou a navíc též její neméně příšernou reflexí (příšernou buď proto, že je jako v prvním případě přesná, či proto, že je jako v druhém případě nepodařená), to už je příliš. Ještě že jsou prázdniny a od politiky a divadla je možné utéct do lesů, k vodám a stráním.
