Iracionalita versus rozum
Friedrich Dürrenmatt (1921 - 1990), nejvýznamnější švýcarský autor 20. století, byl i ve svých prózách bytostným dramatikem. Napětí - tedy to, co Emil Steiger, jeho krajan, současník a proslulý literární vědec, považoval za základní charakter dramatu (zatímco u epiky je to schopnost evokovat představy) - prostupuje nejen Dürrenmattovými dramatickými díly, díky nimž se stal světově proslulým, ale také všemi jeho prózami.
Soudce a jeho kat, novela z roku 1950, patří k jeho nejlepším. Jejím protagonistou je starý, těžce nemocný komisař Bärlach, který se s vědomím blížícího se konce snaží na pozadí vyšetřování smrti jednoho ze svých podřízených vypořádat se zločincem, o jehož mnoha těžkých vinách ví, nikdy mu je však zatím nemohl dokázat. Próza budovaná jako drama (Dürrenmatt na jejím základě vytvořil i stejnojmennou rozhlasovou hru a v roce 1979 byla také zfilmována) používá k vyvolání napětí především to, co Aristoteles nazývá anagnorizí - "změnu poznání". Aniž by autor rezignoval i na další prvky, jimiž lze napětí vyvolávat, tj. především na dramatické situace, postupné poznávání pravého stavu věcí a historie jednotlivých postav je pro něho prostředkem hlavním. A stejně příznačným je jeho uhranutí tématy zla a náhody. K nim se ve svém díle neustále vracel (dominují například i v jeho nejslavnějším dramatu, Návratu staré dámy) a při jejich iracionalitě z nich přitom činil základ všeho, co ve svých příbězích nechával postavy racionálně řešit a vysvětlovat.
Interpretem Starého komisaře Bärlacha, jenž takřka na smrtelné posteli se s těmito dvěma iracionalitami střetává a chce nad nimi svým pronikavým a bystrým rozumem zvítězit, se stal Rudolf Hrušínský. Je to jedna z jeho nejlepších rolí. Když ji roku 1993 vytvářel, měl už ke smrti blíž než jeho postava. Zatímco Bärlach se přes svou těžkou nemoc stal hrdinou ještě další Dürrenmattovy prózy Podezření, Rudolf Hrušínský zemřel nedlouho poté, kdy režisér Josef Henke tuto kriminální novelu, dramatizovanou Jaroslavou Strejčkovou, dostříhal. Na tom, že se jedná o jednu z nejpůsobivějších inscenací, jež byly v rozhlase natočeny, mají ovšem své zásluhy i další interpreti. Jmenujme alespoň Václava Postráneckého, Miloše Hlavicu, Otomara Krejču a Josefa Červinku. Opomenout nelze ani hudbu Johanna Sebastiana Bacha, jež její hloubku dotváří. Právem byla tato nevšední "audioinscenace" zařazena do Zlatého fondu Českého rozhlasu.
