Lamento za živé i mrtvé
O Lence Reinerové (nar. 1916) se mluví jako o "poslední německy píšící autorce z Prahy". Jako spisovatelka a novinářka židovského původu svým způsobem uzavírá řadu významných osobností, k nimž patří především Franz Kafka a Max Brod.
Pro svoji levicovou orientaci a politickou angažovanost patří L. Reinerová do společenství pražských žurnalistů, spisovatelů a intelektuálů, např. Františka Langera nebo Eduarda Goldstückera. Ovšem ve výčtu nesmí chybět především Egon Erwin Kisch. Tento "tvůrce žánru reportáže" byl dlouholetým osobním přítelem L. Reinerové. S ním se setkala i za své válečné emigrace v Mexiku. Kisch brzy po návratu do Prahy (v březnu roku 1948) zemřel. Lenka Reinerová, vracející se přes Jugoslávii (kde působil její manžel lékař a spisovatel Theodor Balek), však zažila ideovou deziluzi, když byla začátkem padesátých let vlastními soudruhy zatčena a patnáct měsíců bez udání důvodu držena ve vyšetřovací vazbě v Ruzyni. Vše mělo být zřejmě smazáno vágním soudružským "poplácáním", že se Reinerová stala "obětí tragického omylu".
Kniha Bez adresy vyšla česky poprvé v roce 1991. Nyní je ve druhém vydání zařazena do uceleného souboru autorčiných prací (jde o pátou publikaci v řadě), jehož vydání se v roce 2001 ujalo nakladatelství Labyrint. Titul svazku je současně názvem první ze tří částí vzpomínkových, reportážních i fabulačních historek. Jakýsi exulantský deník, tvořící první část, byl napsán roku 2000. Autorka se ve vyprávění obrací k Virginii, dívce bez domova, kterou potkává na ulici. Díky tomuto setkání se Reinerová zahloubá do svých domovů, zkoumá pokojíky a místnosti, v nichž pobývala při svém dobrodružném putování světem. Začíná "pohodově", svým radostným osamostatňováním se, když jako osmnáctiletá dívka odešla z domova. Osud ale na sklonku třicátých let dvacátého století nabral svérázné obrátky a mladá žena byla vržena na zdánlivě nekončící pouť. Unikla před zatčením v Praze, ale už ne ve Francii a v Maroku, kde byla umístěna v internačním táboře, než se jí podařilo odplout do Mexika, kde přežila válečná léta. Text je jakýmsi hloubáním o významu domova, nejen ve smyslu příbytku k pobývání, ale též jako pocitu místa, určeného k prožívání.
Druhý text byl napsán v roce 1983. Je opět jakoby popisem cesty do minulosti. Autorka se ocitá v situaci člověka, který přežil válku, ale přišel o všechny své nejbližší příbuzné. Vzpomínána je hlavně spisovatelčina sestra (moje malá sestřička.) Kontrastní postavou je v tomto vyprávění Carmen Maria Mori (Černý anděl smrti), nepotrestaná ambiciózní špiónka. V silně patetickém tónu vyznívá záznam jako smuteční zpěv, jako lamento za zemřelé.
Třetí vzpomínkový obraz (z roku 1998) se zabývá autorčinými zážitky choroby těla i prostoru. Je civilním výčtem, strohou rekonstrukcí průběhu léčení rakovinového onemocnění, jemuž Reinerová dlouhá léta vzdorovala. S tíhou nemoci tělesné je srovnána zatížená duše, v tomto případě dvojím vězněním. V prvním byla autorka držena jako příslušnice levicového hnutí, zatímco do druhého ji uvrhli právě takto orientovaní straníci (komunistický režim poúnorového Československa).
Vzpomínková vyprávění Lenky Reinerové plynou na vlně upřímnosti. Autorka mluví o světě, který znala, v jehož kolotoči prožila okamžiky bídné i radostné. Prizmatem své zkušenosti nabízí čtenáři možnost přijetí svých názorů, ale především své osobní moudré smíření: Často není právě lehké uhájit své místo mezi doufajícími. To platí nejen v souvislosti s nemocí a blízkostí smrti, to platí celý život, každý den, který začíná a vyžaduje i od nás nový začátek, pořád znova, ať se to občas třeba zdá tak únavné a obtížné. Bez naděje je to ještě únavnější a těžší.
Lenka Reinerová, Bez adresy, Labyrint, Praha 2006, překlad: Olga Walló, str. 239.
