Bulgakovova parabola jako "divadelní terapie"
Nejen věrní abonenti, ale i příležitostní návštěvníci Městského divadla Zlín si v poslední době povšimli, že se tato regionální scéna, chystající na podzim oslavy šedesáti let trvání, stává za řízení ředitele Antonína Sobka a zkušeného uměleckého šéfa Miroslava Plešáka stále uznávanějším centrem kvalitního jevištního umění.
Dokladů experimentálního přístupu k náročným literárním předlohám bychom našli celou řadu - od improvizačních variací režiséra Zdeňka Duška na Beaumarchaisovu Figarovu svatbu přes Fekarovo a Šimákovo originální zpracování Stendhalova románu Červený a černý až po Pitínského zesoučasňující pojetí Vrchlického a Fibichova melodramu Smrt Hippodamie. Do tohoto slibného kontextu se přiřadilo ambiciózní scénické uchopení obtížné prozaické látky Mistr a Markétka (1928-1940) od Michaila Bulgakova.
Jeden z nejsložitějších moderních románů, vznikající dvanáct roků v období autorovy perzekuce za stalinského dusna, výtečně přeložený Alenou Morávkovou, nadhazuje množství filozofických, morálních, společenských i estetických otázek a svou polyfonní paraboličností láká divadelníky k rozličným adaptacím. Ta zlínská, na českých profesionálních scénách již sedmá, je dílem slovenského režiséra a dramatika Doda Gombára, který tu předtím nastudoval Čechovovy Tři sestry a muzikál Šumař na střeše. Bulgakovovým odkazem se zabývá programově, a jak ukázala např. "divadelní pitva" Dog's heart (Psí srdce) v Martině, uplatňuje v těchto sondážích některé společné postupy. V Gombárově verzi jsou na pozadí faustovského tématu ve vzájemném imaginativně přetržitém prostupování přítomny všechny tři dějové linie: tragický autobiografický osud Mistra (Rostislav Marek), kterého po napsání demytizujícího románu o Pilátu Pontském (Dušan Sitek) a Ješuovi Ha-Nocrim zaženou do blázince a málem připraví i o životní lásku (Petra Hřebíčková); dále apokryficky traktované evangelijní poselství o Ježíšově ukřižování a konečně také fantaskní diaboliáda kolem mága Wolanda (Zdeněk Julina) a jeho suity, vládnoucí nadpřirozenými silami. Dvě autorské časové roviny - univerzální biblickou a panoptikální předválečnou moskevskou - rozhojňuje Gombár dalším posunem k naší přítomnosti, čímž dochází ke zbytečným syžetovým nelogičnostem.
Hostující scénograf Jaroslav Milfajt a výtvarnice kostýmů Michaela Hořejší lokalizují první část třiapůlhodinového večera na vertikálně členěný noční hřbitov, kde z hrobů vystupující nebožtíci s antiiluzivní groteskností demonstrují mozaiku pitoreskních výjevů kolem dějově zvýrazněného básníka Bezprizorného (Gustav Řezníček). Škála užitých prostředků je dostatečně široká - civilní věcnost vystřídá exprese, jeruzalémské epizody se "pašijově" zpívají, avšak metaforická spektakulárnost (vybízí k ní např. makabrózní satanský galaples) ustupuje vypravěčskému referování či jednoduché střízlivosti (závěrečný odchod milenců do zásvětí). Druhá polovina spletitě strukturovaného představení naplňuje podtitul adaptace jako "divadelní terapie" počínajícím gombárovským klišé. Demonstruje konfliktní zkoušku souboru, která jakožto přidaný, výrazně "zcizující" element ztěžuje divákům neznalým původní předlohy orientaci v příběhu.
V porovnání s nedávnými jevištními verzemi této lákavé látky (Sergej Fedotov, Oxana Meleškinová, Zdeněk Černín aj.) zaujímá místy diskutabilní, ale svébytný a katarzi vyvolávající zlínský pokus nepřehlédnutelné místo.
