Pokus o posílení nitě, na níž visí svět
Posluchači stanice Český rozhlas 3 - Vltava měli o prázdninách roku 1995 možnost poslouchat každé pondělí od 20 hodin pravidelná Přemítání Jiřího Hermacha. Tehdy třiaosmdesátiletý technik, fyzik a filozof si získal posluchače nejen hloubkou svých úvah, ale také jejich konkrétností a mírou životní zkušenosti, kterou se mu do nich prostřednictvím drobných příběhů a vzpomínek na různé situace a události podařilo včlenit.
Cyklus jeho přemítání, jenž se na četné žádosti posluchačů reprízoval v rozhlase už čtyřikrát, dostal v průběhu let díky iniciativě a trpělivosti jeho redaktorky Jarmily Lakosilové i sevřenější knižní podobu a nyní pod názvem Přemítání o člověku, životě a době konečně vychází v Nakladatelství Lidové noviny jako třetí titul knižnice Klubu Vltava.
Ač Jiří Hermach vychází z prožitku - řečeno s Carlem C. Jungem - "katastrofy lidského myšlení", jíž byly války a revoluce 20. století, není jeho pohled na člověka a lidský rod skeptický. A protože si je spolu se jmenovaným švýcarským psychoanalytikem a filozofem vědom, že "svět visí na tenké niti, a tou nití je lidská duše", snaží se ve svých esejích orientovat čtenáře na ony momenty naší existence, které - řečeno metaforicky - nosnost této nitě posilují. Jsou to ty momenty či lépe "mohutnosti", které zpevňují vzájemné vazby mezi lidmi a přitom i vědomí jedinečnosti, nezaměnitelnosti a hodnoty každé lidské bytosti: láska, pocit sounáležitosti s přírodou a světem, uvědomování si hloubky tajemství, jímž jsme obklopeni a z něhož vše, co je, vyvěrá. Lidé, jimž tyto "mohutnosti" scházejí, anebo kteří na ně ve své pýše rezignují (o pýše autor říká, že se kvůli ní vytrhává člověk jak ze společnosti, tak z přírody), stěží mohou být šťastni. "Ztratí-li člověk, jeho duše, schopnost chápat sebe jako částečku tajemství neomezené inteligence, stane se sobeckým a v sobectví opuštěným".
V 19. století by byl autor možná považován za panteistu, v dnešní době nelze na pozadí jeho úvah nevidět kontury Bergsona a Teilharda de Chardin: "To, co označujeme slovem bůh i vše tělesné, tělo a duše, každé duševno jedno jsou. Mají povahu kosmické inteligence, která se vztahuje sama k sobě a tak se rozvíjí." Smysl pro hodnoty a vnímání souvztažností, jež je nutné pěstovat od dětství, souvisí též s hledáním pravdy. Autor odmítá tvrzení totalitních režimů o existenci jediné pravdy, ale zároveň - byť to explicitně nevyslovuje - také její postmoderní relativizaci. Pravdu podle něho nelze vyslovit jednou větou, pravda je cestou poznávání. Místo to je pravda bychom měli říkat - to je pravdivé.
Tao te ťing připomínají meditace Jiřího Hermacha nejen akcentováním cesty (coby emblému pro procesuální poznávání, myšlení i žití), ale také svou pružností, neortodoxností a především tím, že čtenáře neukolébávají, nýbrž podněcují a oživují.
